II. Plujte dále, těchy žití mého,

Plujte dále, těchy žití mého,

peruti mých drahých, sladkých snů,

měly jste mi býti zorou jarních dnů,

a vy opouštíte bleskem zkáceného! –

Plujte dále, i ty naděj v spásy den,

plyň za slávou, vírou, sladkou touhou –

a ty jistá, žádoucí teď smrti,

muč mne vyhlídkou, že ruka tvá mne zdrtí!

Já to vím, že jsem tvou hříčkou pouhou,

dlím však tiše, na vše připraven.