II. Pod citadelou.

Nad cimbuřím Varšavské citadely

se vzneslo slunce brodíc v sněhu líce;

pod branami zástupy zahučely,

zástupy žen, z nichž každá divá lvice.

Jsouť matky těch, jež noční stráž odvlekla,

jsouť sestry těch, již hrdě Polsku zovou;

jak mnohá slza z očí těch již tekla,

však každá z nich zas sila bolesť novou.

„Ó spaste duši! Syn, můj syn!... Ó bože!“ –

zavzněl teď výkřik, až to mračnem chvělo,

tak krvavý, jak v hruď bys vrazil nože,

tak šílený, že srdce kamenělo.

„Mé dítě ztraceno!... Marie panno!...“

štkavý teď zvolal hlas, až pláč jej zdusil;

umlklo srdce bohem rozerváno,

umlk i ret, když šípy bolu zkusil.

Však slyš!... Jaký to žalm sem vítr zaševelí?...

Je klam to, sen?... Ne, ne, toť oni sami...

„Bože cos Polsku!“ zní to z citadely,

svatý duch míru snes se nad ženami.

A jak by jedním dechem oddýchaly,

pokleknou ženy spínajíce ruce:

„Bože cos Polsku,“ rtové zašeptali,

a srdce matek tonou v sladké muce.

V tom, když chorálem země se zachvěla,

přicválá komoň s jezdcem v prostřed davu!...

Ten jezdec – Konstantin! – Hněv září z čela,

a hrdě, pansky vznáší pyšnou hlavu.

„V pochod! Bodáky v před!“ poroučí chase.

Dav pádí pryč – tam matka klesá v bolu,

a „Ještě Polska nezhynula“ třase

ta píseň svatá z citadely dolů.