II. Pod obrazem Petrarkovým.

Uměna tvá tak spanilá byla

Jako Laura, jenž se v ráji pocítila

Zanícení svatého, když záře

Před oltářem barvila jí tváře.

Slova tvá jsou stříbozvonků znění,

Zvoucí k ducha povznešení.

Jako květy v rajských nivách neuvadných

Skví se barvy ve zpěvích tvých ladných.

Každý smělý výlet ducha tvého,

Každý obraz péra čarovného

Blahým citem prsa mi plnívá,

Útěchu mi v srdce vlívá!

Básně tvé jsou jarní jižní sady,

Zefýr líbá pestrých květin řady,

Někdy poutník loubím pobluzuje,

A tvé slovo vzdech mu vyluzuje.

Po stoletích zádumčivá píseň

Nepřestane sladkou vyluzovat tíseň.

Tvornost mysli tvé a hbitá čilost

Šedou omladila starobylost;

Rouchem zostřené věky budoucí

Podmanila silou všemohoucí.

Schopnost udělena ti v nebesku,

Duchu tvému objevila stezku

Nevzdělaným světem k tajné skrejši,

Kde dřímaly obrazové nejladnější;

Všechny časy uměl’s sobě zpřítomněti,

Nebude tvých písní mladost šedivěti.

Nejen své, i budoucí žil’s době

A tvé jmeno nezanikne v hrobě!