II. Podobizna.

Z těch etherických krásek není,

jež dvorně anděly zde zvem’,

na jejichž líci žití chvění

zápasí s hrobním cypřišem.

Je štíhlá jako lesní víla,

je jako června vábný zjev

je jako plná růže bílá,

v níž byl by žár a lesk a krev.

Zrak modrý kryt je řasou dlouhou,

v němž celá duše její plá,

hned snivě zří, hned hoří touhou,

jak její píseň veselá!

Má vábné rty, z nich vzíti jeden

polibek v žáru blaženém –

mé duši usouzen li Eden,

jej měním s pekla plamenem.

Má světlé copy divné krásy,

jak jemný, zlatý vodopád –

chtěl bych tak hlavu skrýt v ty vlasy

a umřít v nich tak lehce, rád!

Má ručku trochu opálenou,

jež se jak jemný samet stkví –

ta ručka být mi usouzenou,

jí nedám za půl království!...

Ó krásná, až mít budeš dceru

– když osud určí vůli svou – –

já nepřeju jí toho věru,

co lidé tady štěstím zvou,

ne palác, který v městě stojí

ne kočár, šaty, klenoty –

ať štíhlosť má a chůzi tvoji

zrak, rty a copy jako ty!...