II. PODZIM.

Z kotle města přeteklého rmutem

k večeru jsem v černá pole vyběh’.

Vítr rval se se stromy a mraky,

ale lidé tady nervali se.

Ještěrky jen, žáby, myši v polích

kolem nohou klouzaly mi hbitě.

To byl klid! – I polní práce spala.

Bože, jak tu bylo – bez člověka!

Po mezích jsem chodil dlouho, dlouho – –

– – Zápas žití! Chtíti! Vyniknouti! –

Druhé tlouci! Sám se k předu dráti!

Něco být! Mít slávu! Ženy! Jmění!

Všemu říkat: pro národ se bíti...

Jaký zápas! – – Večer byl už zcela.

Ticho! Ticho! Vůně! Měsíc! Rosa!

Pole tady čerstvo rozorané.

Měsíc siný polil zelenavě

černé hrudy. Byly ještě teplé.

Voněly a pára stoupala z nich

z hlubokostí dechu Matky – země.

V tichém světle nebes lampionu

vidět bylo žlutá zrnka v hrudách.

Zaseto! Má roditelko svatá,

trpělivá, dobrá, svatá Země!

V klidu velkém, jak přede mnou spala,

čekající svého jara příští,

jedna prudká ctižádost mne jala,

jediné jen chtění po zápasech:

jednou ranou moci položiti

v hroudy ty své hříšné, mrtvé tělo,

zmrviti je krví svou i kostmi,

aby símě zaseté dnes v pole

více rostlo, v hojnější klas zrálo

a uzrálé dalo sedlákovi

tolik zrní, by při jeho stole

najíst moh’ se jeden člověk chudý,

který teď kdes tápe bez přístřeší,

bez pomoci, bez chleba a chorý.