II. Podzimní.

Hleď, Milo, drsný kaštan puká

a zlaté srdce z kožíšku

mu vybavuje tajná ruka;

roj kavek slétl na vížku.

Rdí jablka se mezi listy,

hle, sem tam obrys žebříku,

plá zralý hrozen amethysty

a zima je tu ve mžiku.

Tu zlatých hrušek stohy celé,

tam kupy omžených jsou sliv,

ze stříbrných třtin jitrocele

ti slední motýl v pozdrav kýv.

Juž bude zima; špačci v tlumu

a křiku luhem přeletí

a v svadlých listí teskném šumu

noc bude parkem kráčeti.

Nuž do města! Ty rovněž více

juž nemáš stání, dítě mé;

co nejdřív naše okenice

zamčeny z coupé shlédneme.

Jak víčka unavených očí

se zavrou, když jde člověk spát,

a v lese i kol na úbočí

bdít bude vítr jen a chlad.

Tu teprv zachutná ti kniha

u krbu večer, z lehýnka

kdy v ulic ruch se soumrak zdvíhá

a tramway v mlhu zacinká.

A ku tvým nožkám pes náš hravý

se stulí, duši v oku svém:

tu dítě, hlavu vedle hlavy,

my dvojnásob se užijem.