II. Pojď, myšlenko, můj lidský květe,

Pojď, myšlenko, můj lidský květe,

o příbuzných mne došla věst,

neb co tu polní krásy zve tě,

v myšlenkách matka země jest.

A co tu v modrém vzduchu zvoní,

těch ptáků zpěvem tkaný let,

co z lesů šumí, dechem voní –

toť příbuzných, hle, celý svět.

A jest jich víc. V dne uzpomněnce,

kdy svá noc světla odmyká,

to myšlenka jest na myšlence,

jež hlavu nebes proniká.

A jest jich víc. Ty síly svaté,

z nichž pne se vzduch i země květ

a v modru slunce, hvězdy zlaté –

ó, pojď se s nimi srozumět!

Ba mnohem víc. Svět, veškerenstvo,

toť myšlenka jen jediná –

hle, jaké máš to příbuzenstvo,

hle, jaká jsme my rodina!