II. Portrét mé matky.

Vlas do dnes černý stará paní má

a svěží šíj jak dívka ve květu –

však žalné roky hledí očima,

v nichž lesk chví vybledlého sametu.

Na rtech má úsměv, úsměv podzima,

ten tklivý, lehký zbytek po létu –

však chvilkou zachví tahy jejíma

i hořký stín – jen zachví – však je tu. –

A stará paní dvakrát za měsíc

mi pošle aršík svého švabachu,

kde o mou ženu tone ve strachu.

U kamen sedí za těch metelic

ve staré židle měkkém lenochu,

čte Jiráska a plete punčochu...