II. Poselství.

Cid, ten dobrý Campeador,

z Kastilské již říše spěje

vyslancem, a to se vůlí

pouze Alfonsovou děje.

K Almucanu manu chvátá,

který vládne nad Sevillou,

aby vybral staré daně

propadlé a se vší silou.

V Seville Cid zdržoval se,

vyřídit své povinnosti,

Mudafar, král ze Granady

k Almucanovi vzplál zlostí.

Granadský král Almudafar

vojsko při sobě měl, smělé

válečníky z Kastilie,

nejvzácnější z šlechty celé,

Garcia Ordoňo s nimi,

hrabětem jejž nazývali,

dona Garcie též zetě,

Fernan Sanchezem jej zvali.

Bratr jeho Lope Sanchez,

jenž rád v jeho průvod vzdal se,

a pak jeden ctěný rytíř,

jenž Diego Perez zval se.

Těmto s velikým teď vojskem

Mudafar se hnouti kázal,

proti Almucanu králi,

Kastilie jenž byl vasal.

Sotva Cid to dozvěděl se,

veliký hněv zlý ho trávil,

napsal dopis a jej poslal,

a to v dopise on pravil:

„Proti Seville že nikdy

táhnout nemají s vším lidem,

Alfonsovi podaná jest,

a on vychází s ní s klidem.

Kdyby však to učinili,

Almucanés, jeho vasal,

podporu by krále dostal;“

to chtěl vzkázat jim a vzkázal.

Ovšem obdrželi listy,

nedbali jich v této chvíli,

do královy země vnikli,

Maurů krále do Sevilly.

Až ku městu, Calva sluje,

plenili vše, vypálili,

sotva Cid to dozvěděl se,

v odpor proti nim již pílí.

Maurů mnoho s sebou vede,

křesťanů též valné řady,

a když srazila se vojska,

smrt a rány Cid sil všady.

Strašná, prudká byla bitva,

skoro trvala den celý,

pokavad Cid nezvítězil,

nepřátelé v útěk spěli.

Mnohé rytíře tu zajal

z křesťanů řad Cid náš milý,

Maury ani nepočítal,

které zajal v oné chvíli.

Tři dny držel ve zajetí

křesťany v své důkaz síly,

a pak s velkou kořistí svou

měl v ní díl – táh do Sevilly.

Almucanés tribut zplatil,

do Kastilie se vrátil.

Spokojen byl Alfons král

se vším, co Cid vykonal.

Od dne toho slul, všem vzor,

Ruy Cid Campeador.