II. POUZE OKEM.

Pouze okem mluviti můžem spolu,

pouze okem v objetí mohou duše

sobě letět, jedině okem obě

líbat se mohou.

Jako slepcům v akordech sladkých tónů

v smutné duši vstávati mohou světy,

našim duším v paprscích oka pouze

vznikají světy.

Duše naše na sebe jak se třesou!

Pouze oka paprskem, úzkým mostem

mohou sobě naproti kráčet, propast

s obou stran děsnou.

Pouze okem truchlivé sobě „Ave!“

řeknou jako trapisté dlouhou chodbou

druha druh když zadumán potká, šeptne:

Pamatuj na smrt!

Pouze okem! Znavený safír šedý

drahé Tvoje paprsků sype moře,

moje kalné slzami dlouhých nocí

matně se třese.

Chytá stěží odlesky Tvého, Psyché

v kterém nahá v zardění sladkém skrývá

svoje tahy! Andělská, sladká Psyché,

milenka, žena!

Hlubé taje! – Dokola svět nám cizí

valí vlny lhostejně svého ruchu,

neví zatím, v objetí jak si dlíme

jedině okem.