II. Povadly květy, umlkly hlasy,

Povadly květy, umlkly hlasy,

druhdy jež ozvěnou plnily háj,

na oknech září ledové klasy –

písmo to zimy, jež kvapí v náš kraj.

Venku ač teskno, přec mnohé síně

rozohní veselých plamenů zář,

v matčině děcko usíná klíně,

ve spánku uvítá Ježíška tvář.

Vidí, jak v sněhu veselém reji

blíží se andělů posvátný dav,

v útulnou jizbu se stromkem spějí,

nebeskou září jich třpytí se háv. –

Jinak je chudým. – Hřejí se dechem,

útulku hledají matičky kol,

ona je líbá, modlí se vzdechem,

Bůh aby zmírnil jích bídu a bol.

My jsme ty dítky, s bázní jež zřely

krutému mrazu a zimě té vstříc,

smutkem a strastí slzy se chvěly

v očích, a kanuly v ubledlou líc.

Konec již smutku. Ret zase jásá,

v duši tak teplo, vždyť uprchl žal,

Otec náš věčný, trpících spása,

předobrá srdce svou milostí vzňal.

Otevřel dítkám, strastmi jež chřadly,

Vašich to útrpných duší nám zdroj,

v nitru nám blaze; útrapy svadly,

v zdroji tom utonul běd našich roj.

Díky Vám steré, voláme z duše,

srdce tak plna jsou vděčnosti k Vám,

k důkazům slaby síly jsou naše –

odměň Vás blahem vším věčný Bůh sám!

„Vyslyš, o Otče, prosby ty vroucí,

k Tobě jež vysýlá dítek Tvých sbor!

Zachovej dárce! Štěstí pak žhoucí

ozařuj vezdy jich života zor!“