II. Přání

Jste mlada, slična – což Vám ještě schází,

byste i v pravdě šťastnou nebyla?...

Tu gratulovat není bez nesnází,

a zvláště veršem, slečno rozmilá!

Jak přáti Vám, když neznám Vaše touhy,

ni vroucné sny a blahé naděje?

Ach, dvorné fráse jsou jen přelud pouhý,

jejž zapomnění mlhou zavěje!

Však na jedno se rozpomínám přece,

co bytost Vaši umí rozehřát:

to hudba jest... a tajný hlas mi vece,

že o ní nejlépe Vám mohu přát!

Snad každý z nás tu v lásce cosi chová,

co nade vše si zamiloval víc,

kam duše jeho tíhne zpět a znova,

z všedního prachu k výši vzlétajíc.

A tak i Vy zde malý svět Svůj máte,

Své touhy idol, Svého snění kout,

a při klavíru šťastna prodléváte,

když chvilka prázdně dá Vám oddychnout.

Tu v srdci Vašem zlatou zní to strunou,

a city Vaše krása proniká,

tu zrak Vám plane září blaha slunnou

a ret se chvěje písní slavíka;

tu kouzlu hry se oddáváte zcela

a vznášíte s k branám umění,

a v bouři tónů Vaše duše vřelá

andělských slýchá křídel šumění...

Ó, věřte hudbě, těšitelce Svojí,

neb její vděk Vás nikdy nezradí,

on v trudech života i v klopot roji

Vám steré chvíle medem osladí,

on spomůže Vám přemáhati hravě

tíž pozdních let a z běd Vás vyprostí,

o nichž teď sotva sní se Vaší hlavě

za doby květu, za dnů mladosti!

Květ zajde v jíní – mladost ve starobě,

jen hudba krásou bude blažit dál –

a Vy pak často vzpomenete Sobě

na moje slova – že jsem dobře přál!