II. Přástky.

Hvězdičky na nebi vyskočily,

čekám tě, Cecilko, každou chvíli.

Kdykoli zardělá, po ouška, do čela,

roztočíš do bzuku kolovrátek,

tu je mně u duše ve blahé předtuše

jak ve svátek, jak ve svátek.

Nemine chvilečky, ni minoutky,

přikut jsa na váhy, na kornoutky

bych na tě v toužení, ty moje spasení,

nevzpomněl sobě, ach, několikrát.

O tobě za noci, juž není pomoci,

musí se zdát, musí se zdát.

Nevíš, jak dávno to, jak dlouhý čas,

co jsi si přinesla v zástěrce as:

hle, moje srdéčko, rozmilá děvečko,

spadlo mi tenkráte do kornoutku;

nevíš, cos’ koupila, Cilko má spanilá,

tu minoutku, tu minoutku! –

Hvězdičky na nebi vyskočily,

čekám tě, Cecilko, každou chvíli:

kdykoli zardělá po ouška, do čela,

roztočíš do bzuku kolovrátek,

tu je mně u duše ve blahé předtuše

jak ve svátek, jak ve svátek.

Od jitra, kdy vzplane zoří

jak můj purpur na líčku,

od noci, kdy hvězdy hoři,

myslím na tě, Havlíčku.

Z nenadání po svém boku,

ať jdu v pole nebo v sad,

mním tě vidět s ohněm v oku,

jak bys ke mně s nebe pad’.

Na matčině květném hrobě

vedlé tvého tatíčka

podali jsme ruce sobě,

políbili na líčka,

a růžičku planou z rovu,

z mateřského srdce skvost,

vzal jsi, že ti věrna v slovu

budu věčnou na věčnosť.

Když mne jednou, maní věru,

políbilo hrabátko

u studánky v podvečeru,

kála jsem se za krátko.

Velebníček, ‚nemáš hříchu‘,

děl mi tenkrát v usmání,

a já přec si přála v tichu

za tu vinu pokání.

Růženců jsem v hříchu tuše

modlila se padesát,

Havlíčku, bys z celé duše

moh’ mne míti zase rád.

Jak mi s dlaně sklouzla dolů

klokočová kulička,

za ní z očí padla spolu

slzička, ach slzička.

A pak teprv Marie Panna

usmála se z obrázku,

kterou vždycky utýraná

brávám jako v otázku.

A pak teprv z hrudi mojí

zase písní zaznělo,

jak by z pšenky v celém roji

skřivánků sto vzletělo.

Vyberu dnes lníček nejbělejší,

stáhnu pentlí rudou,

aby jen viděl můj nejmilejší,

že jak snížek budou

košile z něho, podhlavničky,

které nás přikrejí peříčka závějí

jako dva Boží andělíčky.

Sama jsem jej sela na souvrati,

plela havěť cizí,

až se jal blankytem prokvétati;

na stříbrnou přízi

přeď mi jej dnes, můj kolovrátku,

milý sen v hlavičku vebzuč dnes Havlíčku,

by o mně snil též na památku.

Ještě růži, které na dně

svítí lásky ohníček,

upravím si ve vlas vnadně –

rád jí chtívá Havlíček.

Nechť je zase lásky květu,

věrných tužeb, snův a vznětů

jako dřív náš poslíček.

Vystelu tě, kvítku milý,

tisícem, víc, hubiček,

aby potom vyskočily

Havlíkovi do líček,

až své rety k tobě, růže,

s otázkou přitiskne úže,

jakýs věrný poslíček.

Kdyby, oh, se mělo státi, –

zavlhlo mi zpod víček –

že by víc se nechtěl ptáti

po tobě můj Havlíček:

zvadnu též se svými stony,

zvadnu, zvadnu jak ty, vonný

lásky mojí poslíček.

Vyšňořeny, vyfintěny

se stužkami po paty,

přástevnice jako z pěny

scházejí se do chaty,

kde jim kyne ladná síňka

v hovor, žert a bujný smích,

Lebedová hospodyňka

kde si ráda vtipem střelí

v zábavu a ve veselí

švitořivých hostů svých.

Kužely jsou jedna stuha,

a len svěží hedvábí:

nejraděj tak družka druha

v obdiv sobě přivábí.

Kolem stolu, jenž se leskne

sněhu čistou úbělí,

sotva se pak hochům steskne

v dovádivém veselí;

do půl noci chvilka mžikem

z nenadání uletí,

která mívá, jakož zvykem,

konec přástky v zápětí.

Ovšem že, kdy mezi vrátky

na rozchodné dobrou noc

přejí sobě a sen sladký,

mají dívky na pomoc

dvorné hochy, kteří zpátky

pomohou jim s kolovrátky,

aby potom jen tak maní

někde vhodném ve ústraní

za svou službu ve chvatu

ukradli si odplatu.

U Lebedů zvláště milá

zábava se rozproudila,

nejen mládež i ti starší

strýcové a patriarši

sešli se tam ku klepu,

Lhota, Spáčil, jiní více,

řekněm’ celá oposice,

ježto vdova směla také

řízné točit od čepu.

A pak Havlík všelijaké

písničky i do poskoku

vyloudit znal z harmoniky,

k níž má talent převeliký,

Spáčil řekl vážným rtem.

Neb kdy sed’ si do taroků,

chytlo ho to zrovna v boku,

jaké truchlé requiem

pagátovi zahrát uměl

Havlík do mol nejhůře,

jak by ve klávesích šuměl

sám pan rektor na kůře. –

Mládež před starými z větru

sáhnout směla v zábavě

nejvýš ku černému Petru,

v němžto často zvědavě

sklonila se důvěrněji

bezděčně v tom smíchu reji

milá hlava ke hlavě.

A co vtipu se to brousí,

když se posléz hrozné vousy

octly Havlíkovi na rtu

za nešťastnou šelmu kartu.

A hle, Cilka uzardělá,

jak ta růže v jejím vlase

za Havlíka zahořela –

voda na mlýn mladé chase.

Jak ta láska, než se nadá

srdéčko, své právo žádá;

kmitne bleskem, šlehne z očí,

div se hlava nezatočí,

utajena na dně duší

jako perla v širém moři –

nenadáš se, již to buší,

již to hoří, již to hoří! –

Však i staří – aspoň Spáčil

rozpak těch si všímnout ráčil,

šprýmař známý, sousedovi

šeptá již cos málo slovy,

mrsknuv okem jako střela

po svíci, jež v chasy kole

plála na vedlejším kole,

jak by jemu překážela.

Právě vešla v plesnou síňku

Lebedová, na posliňku

že prý musí křížal snésti,

aby nitky tenký sled

od prstů se lépe před’,

jako hádě klouzal z pěstí,

jen že nesmí pro neštěstí

s posvětem, kde slámy stoh,

jenž by uhlem chytit moh’,

a že proto na chvilčičku

vypůjčí si jednu svíčku.

Ta, kde sedí tarokáři,

dost prý na řeč všecku září.

Oh ta stačí, oh ta stačí,

vezměte si obě radši...

oči planou hvězdami,

které hoří nad námi,

v nejkrásnější svoje plesy

do srdéček vidíme si...

V tom se Spáčil na stůl skloní,

jak by vyhas’, dýmky veliké

otvorem plamének honí

bez nástrahy věru všeliké,

až, och, plamen klesl v hrob

porculánky bílé do útrob.

Tma jak v pytli, nu co škodí,

světlou stopu najde hned

k retu i tmou lačný ret,

ba ještě se doprovodí...

Kolovrátek stanul v bzuku,

ruka hledá známou ruku,

a co svítí, plam je víry

ze srdéček... Světlo! – „Kníry!“

ozvalo se ze všech retů,

a jak hrom kdy zaburácí

v tuto vybuch’ Spáčil větu:

„Hlehle, ptáci, hlehle, ptáci!

Viz jen, Lhoto, zlatouška

svého s kníry po ouška!“

A v ten výrok, jenž tak pálí,

smíchu zvoní rolničky,

jak by dívkám rozehrály

v hrdélkách se hrdličky.

Havlík totiž na odškodnou

ve tmy chvilku jistě vhodnou

za dřívější Cilce rdění

ve horoucím políbení

mínil osten ve spěchu

vyrovnati v důkaz pádný

zapomněv, že Petr zrádný

pomstí se mu k výsměchu.

Co mu zbývá? – Vraští čelo,

by byl kritik, řek’ by smělo

Spáčilovi do očí,

původní že vtip to není,

ve stejném jej zrovna znění

kterás kniha tlumočí.

Ale tak chyt’ harmoniku,

strýčkovi by podle zvyku

zahrál v pomsty žáru zlém

na ultimo requiem.

Tak se pletou, vrou a kypí

v kolovrátků bzukotvtipy,

a než který oněmí,

zavíří zas písněmi

přástevníků kroužek smavý,

aneb z kterés starší hlavy,

zkušenostmi žití šedé,

pozvolna se rozepřede

strašná neb i přesladká

o princeznách pohádka.

Zvláště Lhota hledán bývá,

který dneska nějak zívá.

Vidíš mrak, jenž vrásku v čele

zlověstnou mu rukou stele,

vidíš, kterak neveselý

ku vsi oknem zraky střelí,

zkad hraběcí dárek ladný

opravený, z venčí vnadný,

od protější řady statků

metá z oken prouhy světlé

v návsí v lipách rozekvetlé.

Sto a ještě jakous zlatku

na opravu klopit musil

soused Lhota bohatý, –

vztekem div se neudusil, –

a to proto, rohatý

rarach sám že v onu zlotu

rozumy mu jistě zmát’,

že nevzpomněl v kletém votu

radikální na nápad,

jímž by, když ne ve výboru,

prorazil pak v celém sboru

občanů, jež k jeho straně

stavěli se odhodlaně.

Ó to votum! Soudruh Spáčil

se vtipem již sotva stačil,

jímž mu nalil ve sklínku

vždycky hořkosť pelyňku,

že si v posled, sper to ďas,

mátl počet zas a zas,

až, ó běda, rozčilený

prohrál valát vyložený...

V tom již právě půlnoc hútá

Gabryš nadut jako krůta

míře rohem přímo z venku

přástevníkům ke okénku. –

Kolovraty dobzučely,

šprýmu shasly bublinky,

přástevníci jako včely

rojí se již ze síňky.

Jenom oko hledá v oku

ještě onu zářnou sloku,

jejíž slední zvučný rým

zvonečkem svým jásavým

naplní hned celou duši,

než se nadá, nežli tuší,

šotkem sedna za chvilku, –

kdy se ke snu zavrou víčka,

v povlak bílý klesnou líčka, –

na ustlanou postýlku.

Havlíkovi z vyprovázky

kynul dneska malý zisk;

sotva růži, dárek z lásky,

s chvějící se ručkou stisk’,

již tu Lhota s Cilkou svojí

k odchodu se také strojí,

ač by jindy ještě dýl

poseděv si klidně pil.

Jakáž rada, – mrav to žádá,

ve všedním již hovoru

kolovrat na svoje záda

stupá Havlík ze dvoru.

Však si za to postál chvíli

v němé touze pod hruškou,

než se tváře zasnoubily

Cilky s bílou poduškou.

Na zásloně nárys matný

v ladných tvarův odrazu

chytal pohled jeho chvatný

z předrahého obrazu.

Bůh ví sám, jak dlouho ještě

byl by dumal při měsíčku,

kdyby Gabryš v roh svůj vřeště

nevytrh’ jej z pestrých sníčků.

Svatá Panno, při mně stůj,

milého mi ochraňuj!

Strážkyní buď lásky naší,

našich kroků, našich cest;

klid mi cosi z duše plaší,

nevím, bědná, co to jest.

Dej, ať vždycky v naše žití

tichá zář nám štěstí svítí

jako tvojich zlatých hvězd.

Svatá Panno, spínám dlaň,

lásku moji braň a chraň!

Od nedávna jakás tíha

ulehla mi v klidnou hruď,

před zrakem se propasť míhá,

osudův ty pásmo suď.

Věrné duše, jež se k tobě

ve trampot utíká době,

svatá Panno, nezapuď.

Krom té lásky, ty to znáš,

nemám víc ve tvoji stráž,

leda bys i otce mého

chránila vždy každý krok

od pohromy, ode zlého,

jež by spár mu zatlo v bok.

Srdéčko z ryzího zlata

chci ti dáti, Panno svatá,

o pouti své na přesrok.

Jaký div se, kvítku prostý,

v tobě skrývá, jaký div,

jak by z duh se pjaly mosty

k duši mojí s nebes niv.

Jak by v duši sluncí tisíc

napadalo bez mála,

nebo jak tam harfa visíc

čarovná by zahrála.

V rudý lístek jak jsem vtiskl

polibek svůj poprvé,

jak by oheň žhavý tryskl

ztad mi do žil, do krve.

Po druhé kdy v lístek rudý

potopil jsem ret i zrak,

zmizel mi svět kolem všudy,

a já letěl do oblak.

A kdyby ještě růži ruče

políbil jsem po třetí,

tu jsem v nebi do náruče

padal svému děvčeti.

Černé oči, jděte spat,

láska bude bdíti,

a vám do snů naseje

čarovného kvítí.

Andělíčkem u hlavy

věrně bude státi,

abychom se o sebe

nemusili báti.

Andělíčkem u hlavy,

andělíčkem v nohou,

že nás brány pekelné

v lásce nepřemohou.

Sne, ty šotku dovádivý,

znáš-li mého zlatouška,

leť a bajku nejkrásnější

vyšeptej mu do ouška.

Bajný zámek vystav jemu

nad postýlkou ze zlata,

v němž by vládla kouzelnice,

ježibaba huňatá.

Víš, jen pro strach, malou chvilku

nechť tam Cilka zakletá,

že jí tuhý, mrazný spánek

tmavá očka zaplétá.

Potom mečem opásej mne,

štít dej, na němž zlatý hřeb,

krunýř s orlem kostkovaným,

chocholatou lesklou leb.

Na koníčka sedlaného

démantové podkovy

vsaď mne, ať je ze mne rytíř

pohádkový hotový.

S ježibabou do zápasu

v ohni, v blesku pak mne sraz,

před očima drahé milky

ať ji srubnu hnusný vaz.

Pak až v náruč děvče schvátím,

nebude ti nesnadné,

nechť se zámek horem pádem

do mé síňky propadne...

Co to? – V dáli proskakuje

nade střechou rudá zář!

Hm, to v poplach nadmu tvář...

Huhút... ej ba ďasa, to že měsíc pluje

zarudlý tak do kolečka

jako velká piva bečka?

Málem jsem se jak by lek’...

Já, lek’? Taký rek!...

Řek’ mi to sám Benedek.

Hoj, co tamo ode mlýna

šourá se to kolem vrat?

Zloděj, hú, moh’ by mne sprat – – –

Huhút... ej ba ďasa, to je jiná,

sám pan správčí se to vrací

v tajné jistě jakés práci...

Málem jsem se jak by lek’...

Já – lek’?... Taký rek!...

Řek’ mi to sám Benedek.

Krista Pána! Spaste duši...

Modrý ohník, blik, blik, blik,

poklad hlídá pekelník – –

Huhút... ej ba ďasa, pluh to suší

soused Vrána na oračku.

Měsíček mne spletl v hračku;

málem jsem se jak by lek’...

Já?... lek’?... – Taký rek! – –

Řek’ mi to sám Benedek.

Podřimnout si také mohu,

kolem klid a vše spí též...

Hm, to – blaží... Karo, lež! – –

Huhút, huhút... mlč mi, blbý rohu, –

sne, ty šelmo, drzý šetku –

vždyť jsem pil dnes jenom špetku...

Málem jsem se jak by lek’! –

Já... Lek’?... – Taký rek!...

Řek’ mi to sám Benedek.