II. PŘED TRŮNEM BOŽÍM
Už jsem tady, Pane Bože,
už jsem tady před Tvým Trůnem!
Přišel jsem Ti odhaliti
všechny hříchy duše své!
Za živa jsem nerad lidem
šeptal v uši hříchy svoje,
takže páter ani fráter
neznal tajné spády mé!
Nevěřil jsem prostě, Pane,
že by páter tučných tváří,
vypitý a vykynutý
tajemství měl znáti má!
Proč se vrhat na kolena
před páterem vybumbaným,
a jak hloupá, tupá ovce
mečeti mu hříchy své?
Nikdy – nikdy! duše moje
hřímala a přísahala;
a když zpověď, tak ať zpověď,
ale přímo Bohu v tvář!
Tváří v tvář Tvou zírat, Pane,
bez křížkův a bez fňukání,
bez modlářství, bez růženců,
přímo mluvit jako muž!
Přímo mluvit, jak se sluší
na Syna, když mluví s Otcem, –
tak jsem si vždy představoval,
Pane Bože, zpověď svou!
Teď zde stojím před Tvým Trůnem,
bez příkras a bez ozdoby,
bez nádherných cárů světských,
pouze v bílé kůži své!
Stojím tu, jak Adam v ráji,
lidskou koží potažený,
a mou bílou lidskou kůži
zdobí pouze černý vlas.
Nestydím se za nahotu,
Pane Bože všemohoucí;
jaks mě stvořil, taks mě stvořil:
jaks mě stvořil, tak mě máš!
Lidské tělo, nahé tělo,
vznešeným je chrámem božím;
v lidském těle, nahém těle,
hoří božské myšlenky.
Lidské tělo, nahé tělo,
vznešeným je chrámem Písní;
v lidském těle, v nahém těle,
nesmrtelné Písně zní!
A tak slyš již, Otče dobrý,
nahou Zpověď syna Svého;
nahý Syn Tvůj nahým hlasem
zazpívá Ti Zpověď svou!
Narozen jsem na Bludici,
jež se Země zove, Pane;
narozen jsem z chudé ženy
v slunný prvý jarní den.
Nuzně jsem se zrodil, Otče;
smutný jsem měl příchod na svět:
kmotrem jsem měl kostelníka,
kmotrou bábu babicí.
Příbuzenstvo moje prosté
zvláštní zmínky není hodno:
poctivě se každý živil, –
chudým umřel jako pes.
Jedním slovem, Pane Bože,
slavné moje příbuzenstvo
počestná a bohabojná,
chudá byla čeládka!
Čert vem’ Bídu, milý Otče,
onu zhoubnou břišní nemoc,
která denně statisíce
vraždí chudé pakáže!
Bída, Králi na nebesích,
chudým dětem kuchá břicha,
ponižuje Tvoje syny
na ubohou němou tvář! – –
U kolébky mojí dětské
sedávala Bída chladná,
houpala mě, zpívala mně
písně svoje mrazivé.
Jejím písním naslouchal jsem,
a mou duší snové táhli,
jak když krajem zasněženým
černí letí havrani...
A tak v časném, ranném mládí
bylo mně již zápasiti
s touto krutou, nelítostnou,
chladnokrevnou Příšerou.
Vzpomenu-li svého mládí,
Hospodine dobrotivý,
tak mně ještě před Tvým Trůnem
mráz pobíhá po zádech!
Zaplať pámbu, Hospodine,
že jsem s Tebou na Věčnosti,
že již Moře odplavilo
neklidný můj život psí...
To byl život, dobrý Otče,
jaký Ludvík Lošťák vedl
na vyhaslé, na vychladlé
vrávoravé planetě!
Táta chuďas, máma chuďas,
dědek chuďas, bába chuďas,
strejda chuďas, teta chuďas,
kmotr s kmotrou chuďas též.
U knížete Meternicha
ovčáckým byl mistrem dědek;
a můj dobrý, drahý táta
poctivý byl mistr švec.
Pane Bože, jaký dobrák,
poctivý a přímý chudák,
jaká duše trpělivá
ten můj chudý táta byl!
Vzpomínám si – vzpomínám si,
Hospodine vševědoucí,
jak za moje první skřipky
podšil boty táta můj!
Jaká radost – první housle;
jaká radost – první píseň;
jaká radost, Pane Bože,
muzikantem v Čechách být!
Jak jsem kochal svoje housle –
jak jsem kochal svoje písně!...
Na půdě jsem z jitra hrával
vrkajícím holubům.
Housle mé a harmonika
bývaly mým krásným světem;
na mezích jsem ovcím hrával,
a na půdě holubům...
Moje máma, Pane Bože,
jako lvice byla dravá,
srdce však jak holubice
měkce měla citlivé.
Milovali jsme se něžně;
rvali jsme se spolu něžně;
já a máma, jací bujní
bývali jsme divoši!
Slovní půtky, slovní řeže,
sváděli jsme jak dva čerti;
talent měla polemický
černooká máma má!
Jako dravec pružná byla
černooká, černovlasá,
pracovitá, hospodárná,
sladká, zlatá máma má!
Kdybych si měl volit mámu,
zvolil bych si opět mámu –
dravou, rvavou, něžnou, sladkou,
jako byla máma má! – –
Bez přetvářky, otevřeně,
zpovídám se, Pane Bože;
hořká pravda, drsná pravda,
krásnější jest sladké lži!
Hořké pravdy, drsné pravdy,
vždy jsem býval apoštolem;
odpůrcem však zapřísáhlým
nadívaných medem lží!...
Nyní slyš však, Hospodine,
po kterých jsem cestách kráčel,
dříve nežli bohové mě
obmyslili varytem.
Apollo mně na počátku
za patrona nebyl souzen, –
svatý Kryšpín hvězdou měl být
na obloze života!
Na obloze žití mého
svatý Kryšpín hořeti měl,
a na místo zlaté lyry
měl jsem v ruce třímat knejp!
Knejp a dratev, šídlo, potěch,
kopyta se rojit vidět,
popem míchat, dratve smolit,
ze škopíčku denně pít – –
Všechny tyto příjemnosti
líčil na mě svatý Kryšpín,
až posléze tento svatý
na dratev mě lapil svou!
V nedobytné Černé Plzni,
v devatenáctém století,
nastolil mě svatý Kryšpín
na třínohý nízký trůn.
Nehlučné a neúřední
bylo moje nastolení:
sám jsem spěchal do kostela
zahájiti úřad svůj.
Do hlavního chrámu Páně
svatého Bartoloměje,
s pokornou a poníženou
pospíchal jsem duší svou.
Dřív však, nežli do kostela,
v železářský krám jsem vstoupil,
a za peníz nastřádaný
koupil jsem si kladivo.
A s kladivem v ruce pravé
před hlavní jsem poklek’ oltář;
modlil jsem se k Tobě, Pane,
bys mně zdar a štěstí přál.
Modlil jsem se ke všem Svatým,
aby slavné řemeslo mé
mysl dobře pochopila,
abych zdatný dělník byl!
A z kostela přišed domů,
pyšně jako Rytíř Práce,
na třínohý trůn jsem zased’,
po pravici tatíka – – –
Dny a týdny ubíhaly,
ubíhaly v bázni boží,
a já čile kladivem svým
tlouk’ a bušil do floků!
Svatý Kryšpín musel míti
radost ze mne nehoráznou,
viděl-li, jak svědomitě
biju, buším kladivem!
Ať jsem dělal, co jsem dělal,
práci tu či práci onu,
každé práce svědomitě
chopil jsem se v žití svém!
Ať jsem k metě té či oné
zamířil svým pevným krokem,
nikdy jsem se nezastavil,
až jsem došel mety své!
Ocelové dal’s mně paže,
dobrotivý Hospodine:
co třímala ruka moje,
těžko bylo vyrvat z ní!
A tak i to kladivo mé,
s nímž jsem klečel před oltářem,
nikdo by mi nebyl vyrval
ze sevřené ruky mé!
Apoštola nadšeného
mohl míti svatý Kryšpín,
ale prudká jarní bouře
zabouřila srdcem mým!
Žena, dobrý Hospodine, –
máš již s Evou zkušenosti,
od počátku zdrojem byla
na Bludici všeho zla.
Žena též má na svědomí,
že já mladý bídný hříšník
provedl jsem Kryšpínovi
v mladých letech kousek zlý!
V nedobytné Černé Plzni,
ve vůkolí našem blízkém,
sídlil jasný, světlý anděl,
čítal asi deset jar.
O dvě léta byl jsem starší
hořící té hvězdy žhoucí,
jež v mém srdci založila
prvý požár citový.
Hlava sluncem hořela jí,
jasných, čistých byla tváří,
lilie a růže rudé
měla barvu dívka má!
Kdykoli mně hvězdy přály
potkati mou žabku zlatou,
krví líce hořely mi –
požár krve bytost má!
Jak lze srdce ženy získat,
vycítil jsem přirozeně:
Srdce ženy získáš dary,
šeptala mi duše má.
Dárek tedy učinil jsem
milé zlaté žabce svojí:
obrázek, jenž představoval
spící malá děcka dvě.
Spící malá děcka švarná
v postýlce jak tulila se,
spící malá něžná děcka
daroval jsem žabce své.
Zlatá moje šumná žabka
těšila se z dárku mého,
a já jsem se opět těšil
z malé šumné žabky své!
Ale běda – žal a běda,
kamarád znal tajemství mé,
o dárku též dozvěděl se
kamarád můj – Jago zlý!...
V očích jed a v hlase dýku,
pohrozil mi Jago mstivý:
„Počkej, já to na tě povím,
že se učíš Kryšpínem!“
V duši se mi zamračilo
při vyhrůžce této strašné;
že mým svatým Kryšpín svatý –
nesdělil jsem žabce své.
Po ulicích bez zástěry
chodíval jsem jako student,
vlajku tuto Kryšpínovu
nestavěl jsem na odiv! –
I stalo se, že láska moje
pohasla jak voskovice,
a s mou první láskou shasnul
svatý Kryšpín, patron můj...
Otci svému prohlásil jsem,
že po jeho smrti slavné
nenastoupím na trůn jeho,
na slavný trůn třínohý!
Pyšně jsem se sřekl trůnu,
dědičného trůnu svého,
a do světa vyšel jsem si
studovati muziku.
Zlatá Praha stověžatá
vábila mou mladou mysl,
lákalať mou mladou duši
Slavná Škola Hudební...
Jakživ jsem si nepomyslil,
Hospodine všemohoucí,
co na světě může býti
profesorů učených!
Profesory na klarinet,
profesory na pozauny,
profesory na polnice,
profesory na bubny;
profesory na kačeny,
profesory na oboje,
profesory na činely,
profesory na fagot; –
všechny tyto muže slavné
na vlastní jsem spatřil oči...
Žasnul jsem a divil jsem se,
co je lidí učených!
Věřiti jsem málem počal,
že je valné slané moře
plné slavných profesorů –
profesorů hudebních...
Místo ústřic, mořských ježků,
místo krabů, mořské trávy,
myslil jsem, že v modrém moři
samý slavný profesor! –
Před sbor těchto hlav učených
předstoupil já čacký junák,
pod paždí jsem tisknul housle,
milované skřipky své.
Zahrát chtěl jsem na housle své
učenému sboru tomu,
sluchu však mi nepropůjčil
profesorů slavný sbor.
Slavné toto koncilium
na šest let mě odsoudilo,
abych frkal, abych foukal,
abych pískal na fagot.
Fagot místo houslí sladkých
přisoudil mi sbor učený;
do fagotu troubit, foukat,
fagot pískat po šest let!
Pane Bože vševědoucí,
zdali pak víš, co je fagot?
Fagot, milý Hospodine,
dlouhý klacek dřevěný!
Dlouhý klacek, jako obuch,
fagot je, můj Hospodine;
fagotem bys jednou ranou
lehko tele usmrtil.
A ten dlouhý černý obuch
samá dírka – žlutá klapka,
samou dírkou – samou klapkou –
nevíš, kam bys dříve hmáť!
Ó, té hudby, rajské hudby,
kterou tento dlouhý klacek,
milý Otče dobrotivý,
ze svých útrob vydává!
Zasmál bys se, Hospodine,
svíjel bys se na svém Trůně,
kdybys takhle Variace
poslechnul si na fagot!
To máš, Pane, hudbu duše,
jako když se krmník směje,
jak když dvacet malých selat
ječí – piští ve chlívku!
A na tenhle luzný nástroj,
Hospodine všemohoucí,
měl jsem frkat, měl jsem troubit –
frkat, pískat po šest let!
Lehko se to řekne: troubit;
lehko se to řekne: frkat;
jak však troubit a jak frkat?
Dříve fagot musí být!
Ale fagot, Hospodine,
nástroj velmi nákladný je;
chce-li člověk fagot pískat,
dvě stě korun musí mít!
Dvě stě korun, Pane Bože,
pro chudáka jaké jmění!
Kde můj dobrý, zlatý táta
dvě stě korun měl jen vzít?!
Kde vzít otci dvě stě korun,
který vždycky pískal kudlu,
aby synek pískati moh’
Variace na fagot?!
Tady byla rada drahá,
všemohoucí Hospodine!
Z nouze mohla pomoci tu
jen Princezna bohatá...
Na Princeznu dobrotivou,
spanilou a ušlechtilou,
sbor mých milých učitelů
žádost poslal pokornou.
V žádosti té vylíčil mě
jako talent prvé třídy,
jako novou jasnou hvězdu
na obloze hudební.
A Princezna dobrotivá,
spanilá a ušlechtilá,
koupila mi nový fagot, –
dvě stě korun fagot stál!
Ebenem můj nový fagot
černal se a temně lesk’ se,
jako stříbro jeho klapky
zářily a svítily.
Krásná byla podívaná
na můj třpytný, lesklý fagot,
když na čtyři části složen
v pouzdře stkvěl se červeném. –
Po tři vleklé, dlouhé roky,
milostivý Pane Bože,
statečně jsem pískal, troubil, –
frkal, pískal na fagot.
Tváře se mi nadýmaly,
jak když v míse kyne knedlík,
od frkání, od pískání,
od troubení na fagot.
Velikým a proslaveným
moh’ jsem býti virtuosem,
opravdovým Paganinim
moh’ jsem slouti na fagot!
Avšak běda, Hospodine,
přiznávám se před Tvým Trůnem,
průkopníkem zla a vzpoury
odjakživa že jsem byl!
Na milých svých učitelích,
na Princezně dobrotivé
ohavného skutku jsem se,
Pane Bože, dopustil!
Po třech vleklých, táhlých letech
uchopil jsem milý fagot
a s fagotem jako s klackem
udeřil jsem do kouta.
Sboru slavných profesorů
prohlásil jsem otevřeně,
že na fagot frkat, pískat
nebudu a nechci již!
Mezi sborem profesorů, –
profesorů na píšťaly,
na trubky a na timpany
zmatek povstal veliký.
Dobří moji učitelé
pokárali úmysl můj
a přísně mi nakázali
dále pískat na fagot!
Na to já však hlasem pevným
zahřímal jsem nebojácně:
„Raději, než fagot pískat,
čert ať vezme muziku!“
Nad mou řečí bohaprázdnou
profesoři spjali ruce,
za zlosyna prohlásil mě
hudební sbor učený!
Mluvit se mnou zakázáno
všemu žactvu bylo přísně;
mladé stádo bálo se mě
jako ovce prašivé.
Rozlícení profesoři
spis složili o mých činech,
a milý spis odeslali
dobrotivé Princezně.
V spise onom kreslen jsem byl
jako zlosyn nebezpečný,
který ani fagot pískat –
ani modlit nechce se!...
A Princezna dobrotivá
zle se na mě pohoršila;
sekretář mě přísně vyzval,
abych fagot vrátil zpět.
Fagot zpět jsem vydati měl,
na který jsem po tři léta
frkal – troubil – troubil – frkal –
pískal – frkal ze všech sil!
Vole bych byl málem dostal
od frkání, od troubení,
a teď ještě za vši trýzeň
fagot muset vrátit zpět!
V mysli své jsem nemoh’ srovnat,
proč Princezna chce můj fagot;
fagot přece není špinet, –
přemítal jsem v mysli své...
A tak jsem se ustanovil
ve své mladé čacké mysli,
že Princezně dobrotivé
milý fagot zastavím!
Odpusť hříchu, Hospodine,
ale tak se vskutku stalo...
„Hrom vem’ fagot!“ povzdych’ jsem si
a fagot jsem zastavil.
K sekretáři osobně pak
vydal jsem se do paláce,
do paláce k sekretáři
nes’ jsem lístek zástavní!
Sekretář měl přísné oči,
černý vous a černé kníry;
přísným zrakem přeměřil mě
od hlavy až do paty.
„Kde máš fagot?“ zahřměl na mě;
a já s klidem filosofa
z kapsy vyňal malý lístek –
milý lístek zástavní.
„Zde je fagot,“ pravím klidně;
a sekretář zrakem tygra
rychle změřil malý lístek –
milý lístek zástavní.
A pak jako tygr na mě
zahřměl hlasem plným zloby:
„Budeš-li tak pokračovat,
šibenici neujdeš!“ – – –
A tak skončil, milý Pane,
nešťastný můj mrtvý fagot,
lidumilný, velkodušný
dar to dobré princezny...
Od onoho okamžiku,
shovívavý Hospodine,
počlo růst a počlo kvésti
všechno moje neštěstí.
Lidé se mne počli stranit;
knížata mě dala v klatbu;
čelo jsem měl znamenané
jako bludný bratr Kain.
A co, chudák, zavinil jsem?
Za fagot jsem změnil lyru –
zlatozvukou – zlastostrunnou –
Lyru místo fagotu!
O své hříšné minulosti
rozjímám-li, milý Pane,
ač jsem nikdy nevzpomínal
na Minulé v žití svém, –
vždy si myslím, že sám Satan
napískal mi tenhle nápad,
zlatostrunnou jasnou lyru
zaměniti za fagot!
Fagotisty, dobrý Bože,
na prsty bys mohl spočíst,
ale stěží spočítal bys
všechny české básníky!
Jak červíčků ve výkalech
našel bys, ó milý Pane,
na každém čtverečním metru
v české vlasti básnílků!
Básnílkové, povídkáři,
ve spodničkách novelisté
jako vši se rychle množí
v našem českém kožichu!
Havěť tato papírová
slovíčka jen sežmoluje,
jako kráva přežvykuje
sladká lesklá slovíčka.
Naše chorá nemluvňata
papíroví vojáci jsou,
papírové mají meče,
papírové ostruhy.
Slovíčka jak cukrkandl
žvýkati chtí panáčkové;
chorá naše nemluvňata
chorobné jsou opičky!
Čerti vědí, milý Bože,
kdo as tuhle modu zaved’,
těhle básní-ančoviček,
v milém našem království.
Chceš-li slouti velkým mužem,
po dvacet let musíš, Pane,
v týdennících, v měsíčnících,
v sladkých listech rodinných, –
v časopisech obrázkových,
v politických listech vážných,
v kalendářích, v almanaších,
v slabikářích, čítankách, –
v no-vi-nách pro ma-lé dě-ti,
v modních listech pro pleť krásnou
tisknout musíš, Hospodine,
ančovičky-básničky.
Po dvacet let jméno svoje
břeskně musíš vytrubovat,
chceš-li slouti, milý Pane,
v Čechách slavným básníkem!
Po dvacet let hvězdu svoji
týdně musíš oznamovat,
aby národ nepřehlédl
na obloze hvězdu Tvou!
Jsi-li aspoň dvacet roků
takto v bázni boží činným,
vděčný národ pak Tě uzná
nesmrtelným básníkem!...
Jsou též pěvci v České zemi,
spravedlivým chci být, Pane,
jejichž lyra zlatostrunná
hluboký má krásný zvuk.
Ocelovým prsním tónem
nástroj jejich zvučí zdravě, –
těm pak, milý Pane Bože,
popřej dobré trávení!
Většina vsak našich pěvců,
veršotepcův uslzených,
místo lyry ocelové
perníkovou lyru má!
Mužná slova, přímá slova,
ocelová slova řízná
nevšedně jsou vzácným kovem
v našem nudném království.
Český lid je, Hospodine,
živen frází vlasteneckou;
mládež naše odchována
čirým senem lyrickým!
Za žlabem a za korytem
ženou se a uhánějí
všichni dobří lidé v Čechách
jak čtyřnohá němá tvář!
V státních žlabech, milý Pane,
hojnost živné dobré píce,
hojnost píce pro vlastence,
pro dušičky slaďounké!
A taková duše sladká,
když se žlabu dotlačila,
tiše žere, tiše tyje,
neceká ni nedutá!...
Na takových ovcích krotkých
pěkně se to sedí v sedle,
měkce se to sedí v sedle
policii rakouské!
Udatnost a chrabrost krášlí,
trpělivý Hospodine,
prozíravou, obezřetnou
policii rakouskou!
Co hrdina – to policajt;
co policajt – to hrdina;
zaplať pámbu, Pane Bože,
za muže tak statečné!
Stěží, Pane, uvěříš mi,
jaké smělé patálije
tito čačtí, chrabří muži
občas v Čechách svádějí!
Na podzim, kdy žloutne listí,
obyčejně přihází se,
že se tichým lidem v Čechách
hněvem zpění v žilách krev.
Dobrý lid se rozpomene
na minulé dávné časy,
kdy Čechové bývávali
statečnými junáky.
Na svobody na papíře,
na spuchřelé pergameny,
na vítězství dávných Otců
vzpomene si český lid.
Slavný obraz zašlé Slávy
na mysli všem slavně tane,
zašlá sláva zbarví nebe
krvavými požáry...
A potomek slavných Otců
do kapes si zandá ruce –
a v hlubinách kapes svírá
revoluční pěsti své!
V tomto svatém zanícení
vyřítí se na ulice,
v kapsách s pěstmi zaťatými
vyřítí se jako lev.
Nespočetné, černé davy,
jako valné vlny moře,
zdvihají se ulicemi,
zalévají náměstí.
Nepřehledné řady vidíš
tvrdých lebek ujařmených
vláčeti se líným tempem
po ulicích zvlněných.
Dech se v prsou člověkovi
úžasem a bázní tají
při pohledu na to moře
revolučních českých hlav!
Avšak slyš již, Hospodine,
jaká píseň revoluční,
jaká píseň nepodajná
mračným nebem zachvívá!
Ze sta hrdel revolučních
strašně vleklým, líným tempem,
„Kde domov můj? Kde vlast je má?“
vlekle, líně zaznívá!
Jakým plžím, shnilým tempem,
ufňukaně, uplakaně
„Kde domov můj? Kde vlast je má?“
v Čechách lidé zívají!
Rytmického citu máš-li
aspoň trochu, Hospodine,
skopal bys a spohlavkoval
toto nudné zívání!
Avšak viz již, Všemohoucí,
jaký děs a jaká hrůza –
jaký zmatek – jaký nářek
ulekanou plní zem!
Krvelačně vyzbrojená
slavná c. k. policie
na vše strany rozprašuje
vzbouřivší se český lid!
Slavná jízdná policie,
slavná pěší policie,
jak hladová lítá šelma
ulicemi žene se!
V pravo řeže, v levo seče,
fackuje a pohlavkuje,
do břicha a do zad střílí
bezpečnostní c. k. stráž!
Malé děti, chudé ženy,
staré báby, mladé dámy
šmahem k zemi povaluje
jízdná chrabrá c. k. stráž!
Jaký zmatek – jaká hrůza –
jaký šelest sečných zbraní –
jaký dusot koňských kopyt –
jaké krve prolití!
Nepřehlední zástupové
stádem ovcí v před se ženou,
a jim v patách stráž bezpeční
do zad bije šavlemi...
Třicet tisíc chrabrých Čechů,
milostivý Pane Bože,
před třemi sty policajty
jako vichr uhání! – –
A tak, milý Hospodine,
všechny „české revoluce“
končívají vítězstvími
policie hrdinné...
Co policajt – to hrdina;
co hrdina – to policajt – –
Žehnej zbraním, Hospodine,
policie rakouské! – –
Odpusť, Otče milostivý,
tento hřích mi trestuhodný,
že se duše před Tvým Trůnem
politikou obírá!
Vyšší cíle mysl moje
sleduje a stíhá, Pane;
židovinu-politiku
nepěstuje duše má!
Politiky jsem se štítil
jak nemoci nakažlivé;
v politickém bahně hnusném
neuměl jsem lovit já...
Na Bludici ziskuchtivé
zlé a kruté měl jsem časy,
žádné straně ušlechtilé
nezapsal jsem duši svou;
žádné církvi politické,
žádné církvi estetické
nedělal jsem mouřenína,
dobrotivý Bože můj!
Žádná církev politická,
žádná církev estetická
nevodila na provázku
moji duši svobodnou!
Jak čert kříže, Pane Bože,
stranil jsem se církví všechněch,...
neb co církev, to je stádo, –
stádnou není duše má!
Duše moje jako orel
na vysokých žila skalách,
širý vesmír obzírala
jediná a samotná...
S rozumem svým, s úsudkem svým
na Zemi jsem nečachroval,
s estetikou, s politikou
nedělal jsem obchůdky – –
Se stranami, Pane Bože,
bývala vždy v Čechách potíž:
dva Čechové, jak se sejdou,
utvoří hned strany tři.
Jak po dešti rostou houby,
rostou v milých Čechách strany:
politické, umělecké,
etické i kritické.
Se stranami, jak s houbami,
opatrným radno býti:
mnohá houba bývá jedlá,
ale mnohá prašivá! – –
Zbývá ještě, Soudče přísný,
pokorně bych vyznal pletky,
jež jsem míval na Bludici
s krásným dámským pohlavím.
Nevím, zdali rád nasloucháš
těmhle věcem navinulým,
páteři však s řeholníky
velmi rádi kaviár...
V Anglii i v Čechách, Pane,
hezké ženy miloval jsem;
v Anglii i v Čechách, Pane,
láskou hřmělo srdce mé!
Hezká žena, jako víno,
působila na mou mysl;
vůně ženy slunným jarem
opájela duši mou!
Mořské dno a hvězdné nebe
člověku lze prozkoumati, –
srdce žen však zůstane mu
tajem nedomyslným...
Srdce Evy, Pane Bože,
neprůhledná temná tůně,
a z té tůně neprůhledné
není více návratu!
Jako moucha do podmáslí
vždy jsem do té tůně vletěl,
kdykoli jsem zadíval se
do tůně té tajemné!
Často jsem též v životě svém
zkoušel žíti jako světec,
ale člověk bez samičky
je jak kapr na poušti!
Jedním slovem, Hospodine,
v lásce jsem byl rytíř křehký:
mnohé zlo jsem čacky zdolal, –
ženy jsem však nepřekonal!
Černým očím, zlatým očím,
aby čert sám ubránil se;
k černým očím srdce letí
jako muška ke svíci.
K tajeplným očím černým
orlem srdce letělo mé;
požár čarných očí černých
často sežeh’ srdce mé.
Avšak také v modrých očích,
jako v modrém moři valném,
tonulo již srdce moje
jako loďka rybářská...
Na mou věru, Hospodine,
sám bys hříchu neodolal,
kdybys ženě zadíval se
v její oči smyslné!
Samiček a svůdných ptáčat
je jak mušek na Bludici;
Země, Bože milostivý,
smyslný je oceán...
Na smyslném oceáně
pluje duše člověkova
jak rybářský člun plachetní
bičovaný vichřicí!
Na smyslném oceáně
srdce moje plulo vratké;
na smyslných vlnách lásky
krvácelo srdce mé...
Jedna žena, Pane Bože,
když mně srdce rozdrásala,
jiná žena zahojila
opět choré srdce mé. –
Se ženami, Hospodine,
samečkové mají osud:
samičky je klamou hříšně
jak Pastýři Stádo své! –
Zpověď moje, Bože, končí...
Rozhřešení dej mi, Pane!
Poctivě a otevřeně
vyznal jsem Ti hříchy své!
Nebesa a věčná radost
čekají mě, vím to, Pane!
Po zlých psotách na Bludici
zasluhuji v Nebi ráj...
Pohnul sebou starý Pámbu,
na rámě mi ruce vložil
a na tváře poplácal mi
dobrý, milý Prabuňka! – –