II. Překrásná jízda byla to

Překrásná jízda byla to

hvězdnatou nocí a vlahou!

Silnice svítila opály –

jeli jsme mléčnou drahou...

Slyš, stříbrnými hlasy hvězd

teď zní to po obloze:

„Kdo to tam k zemi zas cestuje

v tom pradávném, poštovském voze?“

A svoje jméno já zaslech' jsem

pozaznít v nebeském šíru.

„Ba, anachronismem ten chlapík je

moderním ve vesmíru!“

To staromÓdní šosák je

a už se nenapraví –

nejradš by zaved' i na nebi

pradědečkovské mravy.

Svaté by nacpal do fráčku

a světice v krinoliny –

teď jede si, hlupák, po smrti,

až na zem pro vavříny.

A jiné řeči podobné

cestou jsem pozachytil –

Měsíček se jim nahlas smál

a věrně nám lucernou svítil.

Pak zašeptal mi do ucha:

„Nedbej těch prázdných řečí!

Kdo nelíbil se už na zemi –

hvězdám se nezavděčí.“

A dobrák Měsíc se světlem

po našem klusal boku,

a když mi potom s Bohem dal,

stříbrnou slzu měl v oku.