II. PRVNÍ LÁSKA.

To nejvroucnější mé knihy

list bude sežloutlý,

tak dlouho se nehnul až zakroužil nyní

a sprchává zvolna a tlí;

pad, ve vzduchu otočil se,

byl krvavý onen list!

Pád v podzimní mlze a dusivé páře

do stříbřitých rosou míst.

Ne, nechci, by zhola tak zašel,

dnes též chci vzpomínat!

Pláč její tak nebude bouřiti prudký,

když zví, jak měl jsem ji rád...

Že někdy – a dávno, – to bolí,

jak pohled na svadlý květ;

znám, ženám co list je, květ uschlý

pro hymnický vzpomínek vzlet!

Mně také vzpomínek třeba,

ať hruď se mi rozděsí

tím žárem bolestným, vulkanickým

jak sopečné otřesy!

Tu urazit nechci lásku

a přezírat světlé ty sny,

tu důvěrnosť, která jak pohádka zašla

v svět pozdní morosný,

ty široké průhledy v dálku

do neznámých obzorů,

ty perspektivy tak melancholické,

třpyt blouznivých hovorů...

Dnes, sosák, stlačený křikem

humbugů rozpínavých

svůj úřad si odbudu s tesknými zraky

prázdnotou umdlených,

pták pokroku, bolest mi na prsou leží

svým křídlem z olova; –

snad ještě že červánky čekám

nad bařinou domova, –

i uléhám,... vstávám,... zatím se pozdí...

Než zimy mé uběhnou,

při tlapkání myší, při svítání mdlém

chci dopsat povídku svou...

V té červenohnědé jizbě

jsme před léty deseti...

A záclony hnědý svit třesou

v líc tomu dítěti...

A nebyla ani starší

tak mnoho. Nebyla

ta blondýna útloučká v pasu

a trochu unylá.

Líc s důlky podlouhlou měla

s tím bělem rozdechnutým;

nos ostřejší vlnou se lomil

pod čelem klenutým.

Snad trochu germánské raçy

v té bylo bytosti,

jí modré se měnily oči

dle nálad a bolestí..

Šat šedý, vonící měla

po nočních fialách

ty ruce dítěte nepokojné

v zdrobnělých konturách.

Jak host se svou starší sestrou

vždy skromně usedla

v tu červenohnědou jizbu,

kde ticha se šeřila mdlá...

Tam vzadu se stmívají lesy

za střechami rudými, vzadu

a žloutnou louky do dálky

a topoly staví se v řadu,

nic... jenom to náměstí ploché

a vrabců cvrčení

nic... jenom ta oslnivá

hra červencových dní...

Zde řekla mi: Poslyšte pane,

(mne bylo sedmnáct let)

to bylo by zábavné jíti,

se do lesů procházet...

Já včera si vykládala

francouzské karty, včera,

já celou noc nemohla usnout

až do ranního šera,

a pojednou přišlo mi smutno,

já plakala, bláhová!

Pak celou noc seděla u mne,

ta stará Blažková!

O čem jsme si povídali?

To povím vám pozděj snad,

i co mne tak mrzelo příliš,

chcete-li poslouchat!?

Tak žvatlala... Pak řekla:

Ach komu jste patřil, komu,

když zemřela vaše matka

před léty, dávno tomu?

Já vesela budu... Snad soucit

vhod může časem být, –

své řeknem si příhody staré

a chcete mi uvěřit?

Zda čtete verše? chci půjčit

vám ty, jež jsem opsala,

já v dívčím ústavě ráda

je tehdy čítala...

Ty dejte mi úlohy staré,

mám ráda váš rukopis,

ten dejte mi podivný herbář,

jenž pro vás cenu měl kdys...

A třebas chcete-li, ještě

jej doplním rukou svou,

váš děravý, chuďoučký herbář,

brr! latinu šedivou!...

Vy nějak se zdáte mi plachý,

blíž sedněte, smutek váš zmizí,

o Praze vám povídat budu,

když jste tak zamlklý, cizí...

jak zakletý princ se zdáte

mi s těmi úsměvy...

A když jsem už tolik řekla,

teď mluvte, bavte vy.“

Tak poznáváme se brzy

a dosud před zraky mám

ty hodiny rokokové,

jich tikot sem-tam, sem-tam...

Hrá zelený přísvit květin,

jenž vzdouvavě v oknech se chvěl

a stojan na levo stojí

s hříčkami barevných skel...

Zde mnohdy, když osamíme,

se potká zrak po divech lačný;

to odejde sestra mladší

neb otec ponuře mračný...

Zde jednou se usměje dlouze

a chytá ruku mou;

pak jaksi se zarazí, leká

a mluví šelestu hrou:...

„Tak poslyšte... Abych vám řekla

(a cukla nervosně rtem) –

já nikoho neměla ráda,

nikoho před bohem...

Mně říkali, že jsem hrdá

a to byla vina má celá,

já churava byla jsem dlouho

a jako noc omrzelá,

v té samotě štítil se lidí

můj drážděný, žalobný pláč,

ni kostel já neměla ráda,

a modlit se? Nebylo zač...

To proto snad, proto, že v městě

v té směsici tekoucí vřavy,

krom zájmů svých pražádný člověk

se nad žalem nezastaví...

A dokud cos nesžírá, dokud

žal první nezaúpí

smrť, láska neb neštěstí, nemoc,

tak tupí jsme, tak tupí...

Až u vás teď... (snad vás mám ráda?)

mně smutno... snad vás mám ráda?

že neusnu s modlitbou za vás

a úzkosť mi na srdce padá

a teskno mi při klekání

a teskno, když večer se schýlí,

mé dopisy jsou tak divny,

jež družkám píšu v té chvíli“...

Jak sladko je na sebe zvyknout,

já jdu a přichází též,

jdu zahradou – za růží bílou

se modrají stuhy kam jdeš...

Jdu, na housle improvisaci

zabouřím jásavou,

již slyším zdušené kroky,

jež v pěšinách se hnou...

Jdu, toulám se šerem, bych zlaté

to prodloužil snění, jež zpívá,

za kmeny kaštanů světlá

z tmy ona kývá mi, kývá...

Kde ona, tam já, kde světlo

těch zorniček přivřených,

a rukou delikátních

kde prsty, stisk prstů mých...

I jednu lekturu máme,

v ní shodu... jak může to být!?

buď vysmějeme se oba,

neb stejný vzruší nás cit...

Nám stačí jen slova veršů,

v ne hloubku vkládáme sami,

jen hudbou když melancholickou

zní pochod rythmů známý.

Nám podzim se líbí lépe

než jaro... líp mračen tíž,

sníh, vichřice, cosi nás blíže,

blíž cosi pojí, blíž...

A lampy veselé plání

při kamen praskotu,

při františků vůni a jablek

míšenských sykotu.

Nám cesty se líbí pusté

a úzké u skrčené vsi

v tom rámci vzdálených lesů,

kde v dálce jen štěkají psi.

Tak sebou jen okouzleni

a zájmy, jež ten snad znal,

ten šťastný, první kdo láskou

a čistou miloval...

Za neděle jednou dlouhé

a plíživé slavnostním chodem,

my našli rytiny staré

v té knihovně děděné rodem...

Ty v otcově bibliothéce,

kde ležel prach sluncem se chvící,

jak náhodou octly se (odkud

již nemohu, nemohu říci)...

To vše, co v nich sežloutlé vřelo,

nás sblížilo, do duší

nám padalo humorem, vřavou

neznámých ovzduší,

vsi Brouwerovy, hospody vesské

výskotem zvučely,

nad Douovy genry změkčelé

shon Tenierse zdrsnělý,

tu zřel jsi kraby a kupy

ryb Snyderse, – slatiny

a lesy Hobbemovy,

Ruysdalsovy mariny,

Van Dyckovy sladké paní

na cello hrající

a Hoochovy hollandské jizby

s paní nad přeslicí,

a Wouwermannovy koně

na vojenských táborech

a Cuypovy břichaté krávy

do dálky hledící...

Tak listy šustily... Šťastna

v tom koutě ztraceném

se na mne vzepřela těžce

suchoučkým ramenem.

Tu jednou společnosť přijde,

žert samý, humor a smích.

Les! Paseka bude vonět

po jahodách červených!

U lesního zříme lišku

na řetěze vyplašenou,

jak přebíhá teskně a hryže

klec svoji drátěnou,

my vidíme v prostřed luhu

tu studnu s okovem,

kde ve vodě možno zříti

les tmavý, nebe v něm.

Tu myslivna stála, ryvíz

zavoněl od plotů.

Zde společnosť seděla ještě

při kytary břinkotu,

při brnkání kytary,

při smetany doušcích svěží

při vytí psů, jichž ozvěna táhlá

po vrcholech sosen běží...

Zde u této lesní studny

blíž zahrady, kde rudnul mák

a ze všech stran lesy kryté

(v tom tichu, kde netiknul pták)

já políbit chtěl ji poprv

podloudně v krouživý vlas,

ó kterak se bránila, ohně

vyšlehly z dlouhých řas

a prudce ňadra se zdvihla

jak vlnou tajemnou

a hněv se v zornicích tavil

zděšením přede mnou...

„Ne, vzkřikla! Ne nechci“ – a bála

a bála se pohledů mých –

a slova teď vázla; jen šumot

zněl větví zhýčkaných.

Ah, úpěl jsem, kterak to možno?

Zda předc mne miluje? –

Leč ona jak z kamene byla: –

teď konec všemu je?

Mně sevřela vášeň hrdlo,

pláč v očích lítostivý,

mně hořko bylo a hněvno

a zmatek škrtil mne divý,

pryč musil jsem, pryč – až kdesi

mi neznámým pod lesem

já do mechu zaryl svou hlavu

a hořce plakal jsem...

Tak zbaběle... vskutku... Eh, k smíchu

ten výjev barokní! –

Jak dítě já dosud byl čistý,

leč tak se už nevrátil k ní.

Neb ve mně to bouřilo tehdy,

stud, bolesť a podezření,

však okouzlení víc rostlo

jak světlo jarních dní.

A jako bystřiny horské

má vášeň v srdcí mladém

v ten proud se sbíhala, rvoucí

již všecko svým prudkým spádem.

Tak neznámých pocitů řeky

z míst vypryskly neznámých snů,

mou myslí hřměly a srdcem

přes záhony dětských dnů,

hloh dětinství a šípky čistých

těch růžových snů mých rvaly

a karmín modřínů – světlý klid

mi rmutem postříkaly,

ó rychlým se rozplynul rythmem

mé mladosti příběh jak pěna, –

to první se ozvaly strasti,

jichž počátkem žena, žena...

Ne... bez ní... oh bez ní... ó jaký

to mohl by život být? –

jak somnambul já se vrátil

do dědiny. Měsíční třpyt,

noc světlá se měkkce pila

do doškových, modravých střech,

přes cínovou plotnu luny

se teplil obláčků dech,

a v blízku kolem mne domů

šla stáda kolem stohů,

jich strakatá břicha se houpala

a vlékly se oblouky rohů,

prach, trávy vůně, – bič práskal,

tmou vřískala hlasů směs

a bukot kovový zmíral, –

vše smutným se zdálo mi dnes,

jak výroční trh je děcku,

když vozy odjedou

a bedny klapají šerem

a všecko prázdní se tmou,...

pár papírů větrem šustí

a kroky prázdnem již znějí

a dítě sedá si v koutě

bez hračky, již odvážejí...

Zda spí již? Ó nikoli... Z okna

se na modrou dívá ves,

stín tmavěl na pozadí světlém...

Jak ruce zkřížila dnes,

jak povadle na nich ležela

ta hlava zcuchaná!

Já pod oknem přešel, tak zdála se

jak paprsky uspaná.

Ah, vášnivé výčitky ve mně,

jak možno... již před ní jsem stál,

pod oknem se bělaly bezy

a měsíc nehnutě plál.

„Vy? Jděte!“ s výčitkou šeptla,

to kaprice pouhá byla,

„hle, zde máte moje čelo,

já všecko již uvážila...“

Mně bylo všeho tak líto,

tak zticha zaúpěla,

ret odhrnut nad zoubky cukal

a brada se dojmutím chvěla...

Tu v zápěstí obnaživ ruku

já řek’: „Hle, tak miluji vás!

zde špendlíkem vbodáno jméno

je vaše na věčný čas, –

ah Bože!“ Nad římsou okna

jak tehdy sehnuta stála,

mne chytla a vášnivě s pláčem

mne tehdy zulíbala...

A bylo to kouzelné léto,

to kouzelné, rozpjaté, vonné

a plným souzvukem znící

jak ze dna lásky oné.

My mnohdy se prořekli někdy

v hře pouhé, chvílí tou

že důvěrnou vteřina zdála se,

tak příliš důvěrnou...

Ne, ona se nestyděla

za naivní nápady moje.

Však tajemství naše teď měla

již klidnější krise a boje...

To byly kouzelné večery

co hluboké planulo nebe!

v snech prvních romantik bývali

jsme začarováni v sebe.

Dle slibů plachého blaha

my svými chtěli jen být,

jen sobě my patřiti mohli

a sebe jen ocenit...

Být takovým věrným soudruhem,

tak houpat ji v divoký let,

až praskavá houpačka úpěla,

to nikdo nedoved!

Ty tance na sadě, na horách

když západ has zlatistý,

běh za vážkami, ty v jetelích

se krčící čtyrlisty!

Ty návraty z výletů v noci,

kdy do deště ohně plají,

kdy rámě jsem tisknul jí pevně

na samém vesnice kraji...

Pod topoly rozšuměnými

kdy jsem ji líbával,

co déšť na deštník promoklý

mrzutě bubnoval...

A všude nás plnila štěstím

ta blízkost vzájemná,

ty pokradmé plaché styky,

mha bolesti tajemná...

A dny se střídaly, běžely

a podzim zaburácel –

pak šípky rudly a v polích

se jeřáb na slunci chvěl...

Den přišel a Homér mne vzbudil...

Na míle se plížící

již do školy studenti sjížděli

se krajskou silnicí...

Teď biče kolem nás práskaly

v slunečných podzimních dnech

a staré se matičky loučily

a hoši v hovorech

ve voze na kupách peřin

slavnostně zdravili

a staříci s dýmkami v ústech

se lišácky tvářili.

Pak zbýval jen den! A tehdy

k nám přišla naposled...

Tak smutně se rozloučila,

zavlhlý slzami hled...

Jak matrona starostlivá

když o příštích rocích sní,

již znala daleké město,

ty učence okresní;

ji lekal poťouchlý páter,

ten Farisej s žihadlem v rtech,

jenž o svůdnosti žen kázal

nám na exhortách všech,

a ředitel, v parallelách

jenž mluvil kousavých

o otcích, nomen a omen,

o zvrhlých individuích!...