II. Ranní oběť.

Štít vedle štítu na oltář se změnil

v šat fialový shalen v červánků hře vnadné.

Už „Introitus“ hlasy pěly ladné.

Kde oběť, tážeš se? – Sám bůh ji cenil.

Kouř z lesů stoupá, štít se zaruměnil.

A na něm přes hruď připjat k stěně chladné

muž k muži přikován ční v muce hladné,

dav Prometheů, co hněv boží zpěnil.

Už černí dravci, žreci, z jihu letí,

krákají lačně, jakby vlk vyl v poušti,

hle, přední klín už vrh’ se na oběti –

Ah – – němý slyším vzdech a teplou vidím krev...

Na štěstí mhla se na skaliska spouští

a pláštěm bědné matky zakryla ten zjev.