II. Rozklad.

Štít sluneční se v brunatný kov taví,

žár jeho v chorobném se dusí vzduchu,

jenž houstne zsinalý a popelavý

nad krajem plným vápenného puchu.

Vše spáleno: i sytá zeleň trávy,

již štětec Jara stříkl v dalné strže,

i písek ostrý, jenž teď do únavy

tak tvrdě v rytmu kročejů mých vrže.

A zápach hniloby je cítit všude,

své jedy rozkladné Zmar na vše lije,

i slunce uhnívá tak divně rudé...

V mých žilách krev se odpařuje žhavá,

a tělo slábnouc konec agonie

a konec všeho, všeho očekává.