II. Růže, růže zrosené a svěží,

Růže, růže zrosené a svěží,

zda z vás, růže, která ucítí to,

až vás strhá rej ten bez otěží –

jak je mí vás, čerstvé růže, líto!

Ale nyní v kráse vrchovaté

na té skráni nad poklady dražší,

na těch drahých, bílých ňadrech pláte,

jejichž vůně je snad sestrou vaší.

Oč jste, růže, v smrti blaženější

než má píseň, kterou smuten zpívám,

vůně ňader skon váš ukonejší –

moje srdce přece závidí vám!