II. „S kterým Jsi Alžbětu navštívila!“

Hle, jak dva květy čisté, v objímání

se družka družce do náručí sklání;

na jejich skráních svaté cnoty pel

se září jasnou tajuplně chvěl.

Jich ret je němý – slasť jim mluviť brání;

dost mluví oko v šťastném usmívání

a srdce tluk, jenž sladkou hudbou zněl,

jim na rtech blaha vzdechem tiše mřel.

Aj, pod nohou Vám otřásá se peklo,

juž žezlo z rukou jeho v prach se smeklo

a člověk – z kletby probouzí se zas,

svou hlavu v červánků by zvednul jas,

sám anděl u bran ráje zří k Vám, žasne

a v ruce jeho meč – hle zvolna hasne.