II. SEBEVRAŽDA V KAMENNÉM MLÝNĚ.

Tak tichá bydlela vedle nás, –

bílá a slaboučká pára,

jakoby obláček mhy se třás’ –

nad loukou ubledlou s jara,

v březnovém mlžení jara.

Dny celé hrála jen na klavír –

přes zeď mi znělo to k stolu,

jako když vichrů hvizd a vír

se snětí sráží květ dolů,

do kalných kaluží dolů.

A pak se ztratila. – K řece kdes

zbloudil ten obláček páry, –

vítr, jenž hnal ji tam, vzteklý děs,

chyt’ ji v své hladové spáry,

v své ledové, bezedné spáry. –

Slaboučkou pak ji už do vln vmet’,

s vodou ji smíchal bez otázky – –

A pak dál nadutě k městu lét’

ten vítr toulavé lásky,

brutální, švihácké lásky.