II. SEDMNÁCT LET PO PŘEVRATĚ.

V pražském dómě v zlatém hrobě leží

Václav, kníže náš.

Tisíc let už k němu lid náš běží:

„Ty jsi naše stráž!“

Jenom na to zapomnělo zcela

slavné komité,

co vítalo pana kardinála,

přeroztržité.

Vedlo vám ho, když se vrátil z Říma

s rudým kloboukem,

ne, jak byste mysleli, že zpříma,

nýbrž obloukem.

Vedli vám ho, když se vrátil z Říma,

podle jiných stop:

uctít nejdřív kolenoma svýma

Nepomukův hrob.

Ale, ale, ale! Jak jen mohlo

se to v Praze stát?

Rádi přec i staré na výměnku

jdeme uvítat,

co dům založili, bránívali

až i krví svou.

Ale, ale, kam jen dali hlavu

zapomenutou?

Lid však v chrámě líp to sved’ než

komité bezhlavé;

z tisícerých hrdel zapěl hymnu

„Svatý Václave!“,

že se chrám až otřásal tou chválou

světce rytíře.

Zdálo se, že rostly přitom v chrámě

i ty pilíře.