II. SETKÁNÍ.

Zda Bábel to byl nebo Ninive,

mně těžko říci, v dumě truchlivé

jsem viděl město východní, se tmící.

Kam dosáhl jsem kolem zřítelnicí,

vše byla poušť a zmar a prázdnota

a nikde, nikde známky života!

Sup lačný jen se v temném vzduchu houpal,

po schodišti, jež v šerých spirálách

se táhlo v slunce tryskající nach,

kdos velký, hrozný tiše, zvolna stoupal.

Po stranách jeho neúprosné drahy

trup nejeden se stmíval polonahý,

změť ženských vlasů s kmeta sivou bradou

zde leželo to pokáceno řadou,

jak pod sekáče neznámého kosou,

půl krví zbroceno, půl jitra rosou.

A dole u schodiště mezi stíny

se choulil v prachu příšerný zjev jiný

jak v smutku schýlen. Ti dva setkali se

zde, kde nebylo šakalu ni kryse,

oč brousiti zub. Jitra ve sousvětlí

se oba příšerné ty stíny střetly

ve mrtvých městě, v němých mrtvol sboru.

„Kdo jsi? Co chceš?“ – – „Já andělem jsem Moru

a tobě jsem jen upravoval cestu!“

Však druhý sotva zvedl sivou hlavu.

„Jdi dále, nech si lacinou tu slávu,

i bez tebe bych došel k tomu městu,

jež zpustošil’s, jsem Smrt, jsem žití jarmo!

V můj úřad zde tys přimíchal se darmo,

to všecko přišlo by též – ale časem.

Tys násilí, já právo!“ Pausa malá,

po schodišti Smrt sama vstupovala,

co druhý znik’ rostoucím slunce jasem.