II. Slunce shaslo; zvěř se dávno

Slunce shaslo; zvěř se dávno

Odebrala do svých skrýší:

V přírodě tak ticho, slavno,

Jako v mrtvé duchů říši.

Jenom hnusní netopýři

– Černé to myšlénky noci –

Nad hlavou mi drze víří,

Jak-by jí se chtěli zmoci.

Darmo však se pokoušejí;

Nejsemť z počtu oněch lidí,

Co noc k vůli hříchům bdějí,

Jichž se ve dne páchat stydí.

Aniž z oněch, co se plíží,

Kde je odlehlejší cesta,

Až se kupec tudy sblíží,

Veza drahý náklad z města.

Jak té luny světlo cudné,

Má je čistá duše vezdy;

A myšlénky moje kludné,

Jak ty tam planoucí hvězdy.

Se slavíkem, jehož znějí

Sladké písně v lesním stánu,

V tiché noci nejraději

Chodím zpívat světa Pánu.