II. Slunko je venku i v síni,

Slunko je venku i v síni,

s jabloní, jež mám tak rád,

v krůpějích taví se jíní;

neť moje jala se Smetanu hrát.

Padá to jak kapky ohně,

padá to jak žhoucí slze,

s milými v duchu květným jdu sadem,

jdu s nimi lesem v šedavé mlze.

Má žena v koutku síně

z mé knížky si verše říká,

již má v klíně...

Kol ticho – má duše však vzlyká.