II. Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou,

Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou,

čí to dech tam rozdmul struny truchlolíry,

že se chví v akordech harfy aeolovy

jako mrtvé děcko, v utěšeném zdání

máť když o blizounkém pěje mu shledání?

že se chví jak žena pouhaslé víry,

když ji stopené v horečném objímání

náhle perutě dotknou se andělovy,

jež ji otevrou té věčné lásky říše!? –

Tak zní líra má, z počátku temně, tíše,

jakby probuzena líbáním, až zahřmí

jasnou bouřkou v píseň „z mrtvých vstání“,

jež se divým plesem rozutíká kobkou. –

Rozpraskaly hroby – s mohyly se sřítil

svatý meč, a vylít z ouzké pochvy,

by co pravdozvěstný plamen pozasvítil!

Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku

své slavné hry provádí po nebesku,

vybuchla z rakve pohřbené milosti;

jak nové slunce z hrobu svého stoupá,

zjev rájský, ideálné velebnosti:

zbožněné toužení, a vášní zdmutý duch

vtělené blouznění, a nepojmutý bůh,

jak Vila na vlnách rodných se tÓnů houpá! –

Ach, dítě prachorodé, dítě vítězné!

nepozná tebe ani vlastní otec více;

ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné,

to nejsou ty tvé bledé usoužené líce. –

To oko blankytné a přec tak věrně temné,

ten pal v něm žhoucí a to snění milojemné,

to není hrobu plod, ač dítě rakve těsné;

jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné. –

Jak anděl vzkříšení na pěvce se usmívá,

a krásný sen mu v mroucí duši vlívá:

„Lem roucha tvého zlíbat“ – blouzní ve mdlobách

pohroužený. – „Jen jeden vzhled! – Již umru rád!“

Zjev nemízí! – „Pro bůh! netop se v slzách,

jsem prach a neodolám!“ Již jí k nohoum pad'

v zoufalé blaženosti; klesl bezbranný – –

a sní, a sní – co pojmouti nemůže!

Nebeskou perlou zničen – znova vyštvaný

do víru světů, z nichž se vymknouti nemůže...

To nebyl sen; tak přespanilý zjev

on v smrti spánku nebyl očekával. –

Tak neuvyklý blahu, ztichl zpěv,

jenž neznal ráje, které oplakával!

Jen prasknout umí struny blažeností,

jen puknout umí srdce spanilostí,

jakouž nepojme; slza radostná –

to blesk, jenž zdrtí prsa žalostná! –

On ale – žije; a velebný zjev,

kterého dotknout se, mu svatý úžas brání,

se nad ním vznáší, dotýká se jeho skrání

a náruč – náruč jemu vstříc otvírá –

a kyne mu – a pěvec – neumírá!

On žije, – ona hladí pěvce čelo,

a líbá! – V jeho duši stoupá krev

a jeho duch objímá rozvášněné tělo!

Co zažil v tom nesmírném okamžení,

to nezjeví ti hudby souzvuk chladný,

to Indů nesnil mythus čarovnadný,

jen Lotos o tom snil, když v jeho lůně

se náhle duše lásky probudila! –

Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá

tak božské dítě na svých bedrách nesa:

Viz duši mou! šetř její luzné snění,

šetř její lásky tajnosnubné bdění;

kdyby ti poklad svůj zanáhle porodila,

zšílel bys! – Touha tvá ta bledá stůně;

vždyť omdlévá od pouhé spásozvěstné vůně,

kterouž blankytný pel na vůkol rozesílá;

pel zlatý, lotosový, jenž jak strážný stín

oblétá svou kolébku, požehnaný klín! –