II. Slyšení.

Přišel Alvar Faněz v Burgos,

aby odevzdal dar králi,

zajatce i koní dvě stě,

kořist nejlepší, již vzali,

a když dostal dovolení,

králi ruku políbiti,

poklekl a jal se takto,

co Cid řek mu, hovořiti:

„Alfonse, ty mocný králi,

rač tvá milost shovívavá

od vyhnance vlídně přijmout,

co ti dobrá vůle dává.

Don Rodrigo z Bivaru

slávy tvojí pevný val,

jejž vztek nepřátel a závist

z dvorů, z jeho statků hnal,

přeje si, bych volně mluvil,

vyslán jeho ku obraně,

bych nezbloudil, užiti chci

slov, jež řekl, odhodlaně.

Račiž tento malý dárek

z ohledu jen toho vzíti,

že jej možno bylo pouze

za krev Maurskou vykoupiti.

Cid ti za krátké dva roky

více zemí ve jho vzal,

než tvůj v Pánu zhaslý otec

Ferdinand ti zanechal.

Jenom od něho to přijmi,

za pýchu to neměj v zlobě,

když on cizích králů daní

dluh svůj splácí svému – tobě!

A když ty jsa jeho pánem

moh’s mu jeho statky bráti,

že on chudý muž jsa cizím

majetkem teď svůj dluh platí.

V Boha důvěřuj i Cida,

velkou moc ti ještě podá,

v pěsti třímá Tizonu svou,

Babieçu patou bodá.

Dovol u svatého Petra

prapory ty prokleté

vztýčit před vznešeným zrakem

církevního knížete

v důkaz, pomocí že jeho

v celé velké Hispanii

takým rovno nenajde se,

pro ty prapory se bijí.

Prosí dál, abys mu poslal

Jimenu i dcery jeho,

aby ku radosti trochu

probrali se z hoře svého.

Není-li ti Cida líto,

buď ti líto jeho žen,

ať je těší jeho sláva,

ať je těší jeho plen.

To jsou vlastní slova jeho,

já z nich nezapomněl nic,

nevinu a jeho ryzost

vládce, nesu tobě vstříc!“ –

Sotva dozněla ta slova,

u Cidových závistníků,

donášečů, pomlouvačů

závist ozvala se v mžiku,

jakýs hrabě v hněvu vstal,

uražen byl, králi prál:

„Nevěř, vznešený to králi,

nemá v jho tě spoutat klam,

po bohaté kořisti té

Cid se dostaví již sám,

zítra uvidí jej Burgos,

by tě zdeptal – přísahám!“

Alvar Faněz čepici svou

hlouběj vtisk a zaťal pěst,

hlasem vztekem utlumeným,

co děl k hraběti, zde jest:

„Nikdo nehni se, ni nemluv,

kdo se pohne, zví to hned,

vězte, Cid před vámi stojí,

není-li zde, jdu mu v sled.

Nechť i slabá síla moje

nemůž’ jeho nahraditi,

z Valencie síla jeho

zde mne musí zastíniti!

Nesmí žádný lhář a zrádce

lstí svou dotknout se ho hněvně,

to mu řeknu jeho jmenem:

,Nestojí tvá hlava pevně!‘

A ty, králi, lichotníky

který obklíčen jsi stále,

z jejich slov jen stav si valy,

uzříš, jak jsou vytrvalé!

Avšak odpusť, jestli v hněvu

moh’ jsem neuctivý být,

aspoň vydej mi, když můžeš,

po čem touží chrabrý Cid.

Jeho dvě mi dcery vydej,

Jimenu choť v této chvíli,

výkupné ti chci dát velké,

jakby zajatými byly!“ –

Alvara by upokojil,

Alfonso se z trůnu zved,

a jej prosil, ku Jimeně

by s ním odebral se hned.