II. Smutné perspektivy.

Děl hřmění, třeskot zbraní valných

a bitevních šum praporů,

jenž ozývá se z mraků kalných

na evropejském obzoru –

tu divou bídu, jež jde světem

a výš a výš svou týčí skráň,

jež dává slzy ženám, dětem

a mužům tiskne nože v dlaň –

tu zoru krve, v které shasne

nemocné naše století,

již na všech stranách v záři jasné

lze prostým okem viděti –

tu hrůzu, stesky, které budí

těhotný, hrozný příští čas,

tu otázku, jež lidskou hrudí

chví všudy: Jak dál bude as? –

zde můžeš slouchat kolem sebe,

zde napínat zrak v šíř i výš –

zde nad tebou je modré nebe,

a z toho pranic neslyšíš.

To celé město usmívá se

bez obav, stesků, trudů zlých,

zde dobrá nálada zní v hlase

a v žertech bujných, veselých.

A valčík, valčík! Po ulici

ti všady v ucho burácí,

jím piana zní výskající

v tom každém skvělém paláci,

jím kolovrátek pronikavý

od rána vříská do šera,

jím spijí se zde pestré davy

za bálového večera,

jím uspávají děti všady,

jej hvízdá, kdo jde chodníkem

a zpívajíce prosí tady

žebráci sladkým valčíkem...

Oh, valčík, valčík! Duší všeho

je, touhou, heslem, cílem dne

a v kolébavých tonech jeho

je spito město ohromné!...

Mně je zde teskno... V duši mojí žije,

co přinesl jsem z otčiny své sem,

ton hořkosti a tichá elegie,

jež dýše v dálce rodná moje zem.

Tu elegii šumí naše pláně,

hvozd, města, vísky, kříže hřbitovů,

podzimní nádech stále padá na ně

a teskné mlhy v šedém příkrovu...

Však hořkosti ton projede mě vždycky,

když na národ té země vzpomínám

– zde mají pro něj posměch ironický,

jenž prochvěje až k duše hlubinám. –

Náš národ!... Bez kormidla, cíle, vesla

se před přístavem vrahů potácí,

s prava i leva lapá fráse, hesla,

v nichž všechnu sílu, zápal utrácí...

Mně je zde teskno... V ranní úsvit prvý

ta elegie šumí v duchu mém,

ta hořkosť splynula už s mojí krví –

a k tomu zní mi Vídeň valčíkem!

A valčík ten, ten bujný život celý

mě dojímá jak výsměch banální –

dnem každým zalétá sem v sluch můj bdělý

kus hořké písně, jež tam u nás zní...

Hned jako hymnus: Zdá se, nové síly

že znovu ženou národ do ruchu,

zvuk starých palcátů sem slyším chvíli –

však švihá se jen mocně do vzduchu...

Hned jako hrana, jimiž zvoní kdesi

vždy v pravou chvíli chytře, obratně,

a národ okamžitě hlavu svěsí

a: Co teď, co teď? – ptá se malátně...

Zas Hossanah! zní, národ palmy stele,

Náš Spasitel zde! – duní ze všech stran...

však v posled osel vždy bez Spasitele

vyjede v scenu z těchto slavobran...

Blýskavé fráse, hesla, slova, slova –

vše nic než hořkosť vzbouzí ve hrudi...

A v obzor stoupá doba hrozná, nová –

tak my v ní jdeme k svému osudí... – –

A člověk myslí na ty pláně táhlé,

na města, vísky, hvozdů linie –

a šílí skorem, že by mohl náhle

z té elegie slyšet requie...