II. Sněhulák.

„Sněhuláka! sněhuláka!“

volá klubko bodrých dětí,

za chalupu na sad letí,

snížek čerstvý, kyprý láká –

sněhuláka, sněhuláka!

Ouška mrznou, v ruce zebe,

snížek nepadá však zhusta,

sněhuláček vzrůstá, vzrůstá:

trup i hlava... vše se daří,

jak to mladou mysl jaří!

Již i ruce – v jedné píka,

ještě hrouda – a už čáka...

„Máme pana sněhuláka,

postojí si na zahradě,

jak ty sochy v panském sadě!“

„Sněhuláček, sněhuláček!“

obskakuje chomol dětí,

rojem včelek domů letí,

nemá klidu ve snu ani,

čeká, touží doby ranní.

„Sněhuláček, sněhuláček!“

první vzkřik, kdy jitro vstalo.

Kam se poděl? – Co se stalo?...

Měkký větřík – voda v běhu – –

štěstí lidské – hrouda sněhu!