II. Somnambula.

Jak bílá růže mystická a svatá

plá luna v temnot černou draperii,

a duše moje nervosami jata

se v světlo její plna touhy vpíjí.

Vždy bledší, odlesk zašlého má zlata

a barvu liljí, které v sadech nyjí,

ta luna mystická a luna svatá,

jež plane v temnot černou draperii.

A marně zraky v podušek sníh kryji,

vnad mrtvých kouzlem duše znova jata

a usláblá se ve svit luny vpíjí,

jež jako růže mystická a svatá

se roní v temnot černou draperii.