II. Sonet-idylla.

Je starý zámek; – věk náš moderní

do něho vtrhl s drsnou skutečností:

kdys luzné dámy, páni nádherní –

teď bataillon vojska v sobě hostí.

Park zpustl; v šedé tůni jezerní

se prává prádlo, je v ní žab též dosti...

ach, co tu šlo kdys v době večerní

as drobných nožek... snění minulosti...

Kluk strážmistrů v ní rybky chytá dnes.

Na korek vlasu nedočkavě civí –

teď bere jistě – bože, to je tíha!

Na udici se pantoflíček míhá,

stařičký, sešlý, přeska samá rez –

a kluk se mu jen s indignací diví...