II. Srdce svobodné každé burácí,

Srdce svobodné každé burácí,

že den proletářů se navrací,

a plamennými lid volá slovy:

„Kvapí k nám, kvapí ten čas již nový!“

Z továren, z polností, z hlubin země,

z měst, vísek, kde trpí chudých plémě,

stejný hlas souzvučně a mocně zní:

„My chceme, by konec byl již trýzni.“

A v mocném záchvěvu země duní

na prvním, na májovém výsluní,

že bratři v práci z celého světa

volají spojeni: „Chléb! Osvěta!

Osm hodin denně pracovat chcem,

by druzi bez práce ve hladu zlém

bídně nemusili mříti více,

když nám od únavy blednou líce!“

„Ať máme k vzdělání potřebný čas

ať – ne jen strasť – známe všelikých krás,

kterých přec příroda, spravedlivá

matka, dává. Leč kdo jich užívá?

Jen práce zaslouží odměnu mít! –

A cit k právu v ní chtíti utlumit,

na to jsou naděje mocných malé.“

Takto od jihu k severu hřmí lid,

od východu na západ – všude klid

práce – neb poznává sílu svoji:

nazpět neucouvne v svatém boji;

vše vyžilé musí ustoupiti

a cestu pokroku uvolniti,

a ten zákon bude pak lidu dán:

Lid lidem nebudiž znásilňován!

Zní snad marně hlas ten sjednocený?

Nikoli! Žár z něho nezkrocený

svítí jasně přes tmu předsudků všech,

že blízký už cítí svobody dech.

Nuž, Ó, bratři drazí, jen prsa ven,

až přijde ten drahý májový den,

jenž všem matky práce dětem hlásá:

Blíží se čas, kdy všem vzejde spása!