II. Starý park.

Do lánů řepy k prašné silnici

jak básníka sen starý park se zdvihá,

pln koutů vlhkých, tmavý, bující

se kaštanů svých silhouettou míhá.

Tam vedro spadne s tebe, cesty tíha,

tam v květů okřeješ zas tisíci.

Tam ptáků, brouků, včel shon vířící

tě obklopí, taj ze všech koutů číhá.

Jak do prosy kus poesie vražen.

Ó dovedu se vmyslit, jak pán jeho

zde chodil asi spokojen a blažen!

Pár kroků dál a celá žití prosa,

zde plný úkoj, zapomnění všeho,

šept lásky sladký v ouško slán sub rosa.