II. Stisk ruky.

Diego Lainez v chmurné dumě

nad pohanou svého domu,

nad Abarků, nad Iňigů

bohatší jenž, starší k tomu;

znamenaje sil že nemá

pro vysoké svoje stáří,

potupu že pomstít svoji

nikdy se mu nepodaří;

nemoh celé noci spáti,

při kvasu též vesel býti,

neosmělil se, zrak zvednout,

ani z domu svého jíti,

ani osloviti druhy,

tak se zaryl do mlčení

mysle, dechem hanby jeho

že by byli uraženi.

V boji s duší svou a v tísni

o čest svoji ku prostředku

odhodlal se sáhnout, který

nezůstal mu bez výsledku.

Povolal své syny k sobě,

nepromluvil, nezastýsknul,

ale řadou všem jim ruce,

čacké, mladé ruce stisknul.

Ne by čáry chiromantů

zbádal, jež snad v nich se kryjí,

nebývaly tenkrát zvykem

také čáry v Hispanii.

Ne, však čest mu dala sílu,

i přes šedivý vlas bílý,

i přes údů stuhlé svaly,

i přes chladem spjaté žíly,

tak jim pevně tisknul ruce,

křikli všichni: „Zadrž, pane,

usmrtíš nás! Rci, co žádáš?

Co si přeješ? Hned se stane!“

Leč když k Rodrigovi přišel

skoro s beznadějí v duši,

ku cíli že svému dojde,

kdy se nejméně to tuší,

s planoucími zraky v ohni

jako tigr z Hyrkanie

pravil k němu tato slova,

s odvahou v nichž vztek se kryje:

„Pustiž, otče, v zlé té chvíli,

v zlé té chvíli ruce naše,

nebýt otcem nám já slovy

nepustil bych tě tak plaše.

Spíše touto rukou svojí

vyrval bych ti střeva z těla,

ruka má byť místo nože

nebo dýky tam vjet měla!“

Zaplakal tu v plese stařec,

děl: „Ó synu duše mojí,

vzteklost tvá mou vzteklost ničí!

Nevole tvá žal můj hojí!

Ten trysk hněvu, Roderigo,

zjev zas v cti mé dobývání,

ztracenou by pro vždy byla

bez tvých vítězících zbraní.

Urážku pak řek mu svoji,

meč mu dal, jej žehnal v smutku,

meč, jenž hraběte byl smrtí,

vznik všech jeho velkých skutků.