II. Studentská láska.

Co uběhne vody v řece,

než se strůmek stane stromem!

Dřív ty, hochu, mnohem dříve

rozloučíš se s otce domem!

Rozloučíš se s volnou stepí,

kde jsi v buřanu se honil,

abys místo nad šíj koně

nad staré se knihy klonil.

Odvezou tě v černé město,

bude z tebe student švarný,

poznáš teprv život pravý,

pestrý, hlučný, různotvárný.

Naučíš se brnkat v struny,

loutny nebo mandoliny,

korbel až k dnu vyprazdňovat,

nebudeš též k tanci líný.

Brzy ale, brzy poznáš,

všecku pravdu blud že stihá,

a že děvče růžolící

nejlepší je v světě kniha.

Po pěkné se nejdřív vazbě,

po hedbáví, po sametu

budeš honit – ale brzy

po líček jen a rtů květu.

A když přečteš pár těch svazků

s tmavou ořízkou neb zlatou,

uvidíš, jak filosofům

divně myšlénky se matou.

Svážeš v uzlík svoje zboží,

ohledáš svůj rozum prázdný,

v dětské sny se vrátíš znova,

neb tě zavrou mezi blázny.

Veselí to hoši byli,

znali zahnat dlouhou chvíli,

po krčmách se potloukali,

Twardowského ssebou vzali.

Jeden dlouhý kráčel v čele,

děvčatům zřel v oči směle,

drnkal v struny, druzí k tomu

v sboru starou píseň pěli;

děvčata ve průjezd domu

lákal tichý večer ztmělý.

Twardowski byl mezi nimi

nováček, tož vtipy stále

novými i omšenými

týrali jej; pitky krále

mocí z něho chtěli míti,

věneček mu chtěli sníti

k Venušině cti a chvále.

V začazenou sedli krčmu,

korbel v ruku, děvče v boku,

smáli se, jak celý život

měl by pouze jednu sloku.

Jednu sloku, která v jedné

noci vyzpívat se musí,

potom nechť i těžká hlína

v hrobě němá ústa dusí.

Jednu sloku, nechť i při ní

ze srdce krev rudá tryskne,

jen když se v ní děvče líbá,

jen když se v ní divě výskne!

Divný muž stál mezi dveřmi,

naslouchal, jak dav ten zpíval,

chvílemi na Twardowského

upřeně se, ostře díval,

a když smích a tanec, výskot

v jednu hlučnou vřavu splýval,

divný muž ten zvolna, tiše

vyzáblým naň prstem kýval.

Twardowski jej brzy viděl,

za ním šel, kde dvůr se stmíval,

a dav dále bouřil, výskal,

smál se, líbal, řval a zpíval.

Chvíli stáli proti sobě.

„Co chceš na mně? pověz, kdo jsi!“

„„Ten, jenž moh by poroučeti,

ale zatím jenom prosí.““

„Tak přijď zítra – tady zima!“

„„Dnes to, pane, musí býti,

visí na tom spása tvoje

a tří lidí živobytí.

To zde pro tě není zboží,

lepší poupě uschováno,

svěží jako jarní růže,

když ji zrosí mladé ráno.

A ta růže hladem hyne

v chudé jizbě na podkroví,

bába slepá, matka laje,

a žid, pane, neposhoví.

Trochu zlata – Chudá růže

potřebuje trochu deště,

a je tvoje, tvoje, tvoje

ihned, této noci ještě.

Což ty dívky – svadlé květy,

dneska ty a jiný zítra,

ale ona květ je čerstvý,

plný vůně, záře jitra.

Pojď jen za mnou!““ Táh jej silou,

z dálky z krčmy řev dozníval,

a ten měsíc za oblaky

stříbrnou svou hlavu skrýval.

Divně bylo Twardowskému,

jak by náhle letěl stepí,

srdcem mu to zahvízdnulo,

v nohách u vír velkolepý,

pak zas jak pláč děcka, hladem

které zmírá na otepi,

a pak jak by dlouhou chodbou

hmatal, hmatal a byl slepý,

jak by žití číš’ chtěl zdvihnout,

ale nač sáh – byly střepy.

Vešli v jakýs domek malý

a na menším dvorku stáli,

kolem kulny, mezi laťmi

šedí králíci si hráli.

Velký ořech blíže pumpy

bez listí se kýval smutně,

pumpa tmavá, jak by pod ním

starý mnich stál v hnědé kutně.

Kolem tma a na podkroví

osvíceno okno jedno,

Twardowski měl horkou hlavu,

ale v srdci ledno, ledno!

A co se tak zamyšleně

na domek a k oknu díval,

shora notou smutnou, tklivou

tento prostý nápěv splýval:

Maria Panno,

ty jsi v mém hoři,

jako ta hvězdička

plavci je v moři.

Jako ta hvězdička

svítí a těší,

tomu, kdo modlí se,

tomu, kdo hřeší.

Já musím hřešiti,

neb musím jísti,

jsem hvězda, která

pádem se čistí.

A já se očistím

v slzách a hoři!

Maria, nedej mi

utonout v moři!

Nevěděl víc, kterak přes dvůr,

kterak přes chodbu a schody

letěl, jak by při potopě

rostly za ním valné vody.

Neviděl, že muž již zmizel,

vrazil v dvéře, cvakla klika,

v jizbě stál a nejdřív viděl,

lampička jak smutně bliká.

Potom dívku, zlaté vlasy

padaly jí k nahé šíji,

jak se sklání zářný západ

nad potokem ku liliji.

Šila, šila, bílé prsty

mihaly se a rty pěly,

tiše, jen tak polohlasně,

a přec byl v tom život celý!

U kamen na staré židli,

nad níž budík starý klepá,

bába klímá v polospaní

vráskovitá, shrblá, slepá.

Matka první viděla jej,

vítala ho, jak by právě

anděl přišel, aby sedl,

prosila jej usedavě.

Dobrým přítelem jej zvala,

jehož nebe dalo v nouzi,

děvče je prý neviňátko,

rdí se ovšem, trochu zpouzí.

Ale zítra – dluhy platit!

k rozmýšlení času není –

a co jedno obejmutí,

a co jedno políbení?

Děvče mělo slzy v oku,

hebké poupě, zpola dítě,

v šití jen se zastavilo,

zřelo před se rozpačitě.

Chvilkami jen mimochodem

patřilo na Twardowského,

líbil se mu jeho hovor,

jeho vousy i vzrůst jeho.

Náhle zmizela v tom matka

a on s dívkou byli sami,

jen ta bába, ta tu zbyla

se starými hodinami.

Twardowski sed k dívce blíže,

díval se, jak dál zas šije,

pak na bábu, kterak v dlaně

vráskovité tváře kryje.

Co mu náhle v mysl přišlo,

pálí jej to, hlodá, ryje,

že ta bába dobře ví to,

jak mu srdce v ňadrech bije,

co tu bude, co se stane.

Myšlénkou jí do myšlénky

vpředl se, s ní v duchu žije.

Ano, ano, tak to bývá,

nejdříve se zpívá.

Ano, ano, tak se děje,

s počátku se směje.

Bída přijde, těžká rada –

a květ padá.

Jaká pomoc, odbuď si to hbitě!

Se mnou šlo to jako s tebou, dítě!

Ano, ano, v žití mladém

umřít musíš hanbou nebo hladem.

Cár na sobě, v duši drápy vlčí –

pak se mlčí.

Twardowski sed ku děvčeti.

Kterak ten čas rychle letí!

Byla mladá, pěkná, milá,

vzmužila se, hovořila.

Odhrnula zlaté vlasy,

démantové zvedla řasy,

z modrých očí záře bleskla,

div si duše nezasteskla.

Nazvednula rukáv dlouhý,

co tu něhy, co zde touhy!

Ramínko jak list leknínu

blesklo mžikem v polostínu,

Twardowski čet v její duši,

v náruč tisk ji užší, užší,

myšlénky pak její pěly

jemu v srdce – život celý.

Jsi mi cizí,

ale moje všecky strachy mizí.

Já jsem děcko,

ale, chceš-li, dám ti ráda všecko.

Jsi tak milý,

chceš, abychom spolu šťastni byli?

Dnes neb zítra

tvá jsem – ale prosím, zbav mne jitra!

Co neuloupíš vteřině,

juž věčnosť má svém na klíně.

Twardowski stál na ulici.

bože, jak mu smutno bylo!

O sto let byl náhle starším,

lidstvo celé teď v něm žilo.

V duši zněla mu ta píseň:

„Marje Panno, hvězdo v moři!“

jenom ohlas odpovídal:

a já zhynula přec v moři!

Po boku muž divný smál se,

jako v poušti lačný šakal,

Twardowski stál na ulici

a jak dítě hořce plakal.