II. Suchopar pravdy.

„Konečně! Stíny jsou již za mnou,

šer mizí, stromy řídnou též,

a hříčkou přeludů všech klamnou

víc nejsem, v dálce sen a lež!“

Tak poutník jásal v duše hloubi

a vysílený v trávu kles’,

kde s oblaky se obzor snoubí,

již daleko jest za ním les.

Jak černý přelud stojí za ním,

dál každým krokem uniká,

a chodec cítí, k jeho skráním

se samé světlo přimyká.

I pozdravuje slunce skvoucí,

jak vítá jeho tepla proud!

Však nezří hned, žár jeho žhoucí

že travu spálil v šedý troud.

A jásá, chimer tady není!

Kde zlověstný je ptáků skřek?

Ve žluté trávy zašustění

roj cvrčí lučních kobylek.

Též divů Flory není tady

a jako natažená dlaň

nalevo, vpravo, kam zří, všady

se táhne v obzor dlouhá pláň.

A jak jde dále, slunce pálí,

a jako výsměch cyniků

hlas kobylek a cvrčků v dáli

jde za ním v hlasném povyku.

Kol samá metelice hluchá

a samá změť jen žlutých trav,

a vřesoviště prsť jen suchá

jest boků země celý háv.

Když od nohou cos zableskne se,

to tvrdý štěrk jen v slunci plá...

Zrak unaven se k výši vznese,

modř její v bílé páře mdlá

se nad vším klene bez soucitu,

nad sebou sama znuděna,

v tom písku a trav zžehlých třpytu

i kroků zmírá ozvěna.

Zdroj nezaperlí se tu v mechu

a k němu neschýlí se pták,

jdeš dál a dále bez oddechu,

jen za tím sluncem hroužíš zrak.

A toto s výše hárá parně,

ví chodec: Ono pravdou jest!

Tož za ním, třeba jednotvárně

se motal spletí úzkých cest!

Kde vítr nezachvěje třtinou

a nezčeří tvar žlutých klín,

nad vlhkých hvozdů klenbu stinnou

pláň tato dýchá větší spleen.

Kraj volně v dál se rozprostírá,

zde možno přec se rozpřáhnout,

proč stejná poušť jen zevšad zírá,

a v krok zní chřest mu starých pout?

Zří vše, zná vše, jde jistě, pevně,

to světlo chtěl přec v lese tam?

Vždy jedno cítí v duši hněvně,

že tam jak tady – kráčí sám!