II. Světice má, s hvězdných výšin

Světice má, s hvězdných výšin

vyšli vstříc mně těchy svit;

hleď, já se tu v světě soužím,

a ty máš již dávno klid.

Ó, jak hrozně s naším srdcem

ošemetný osud hrál:

nejen věčná tma nás dělí,

ale také šerá dál...

Za ty hory k tvému rovu

pne se často náruč má:

čelo hoří, ret se chvěje,

hruď se dme a srdce hrá...

Ale marna všecka touha,

ty neslyšíš nikdy víc –

jen ten vánek od hor chladí

útrpně mou žhavou líc.

Ty již nikdy, nikdy nezvíš,

jak jsem bídný, jak jsem klat,

že mi nelze ni, kdy chtěl bych,

na tvém hrobě zaplakat...