II. Symposion v pekle.

Pohltila země nepravého syna svého.

Zlolajný skřek jeho odvěčnou Tmou prosycený

na brány bil Nevyzpytatelného a marně

Víra s Pokorou se u komůrky srdce jeho

k Světlu modlily. Hřích mocnější než onen prvý,

z ženy pošlý, na hory si duše jeho sedl,

ústy jeho klnul, zatraceným učinil ho

před očima Milosrdenství a Slitování.

Žehnán buď, Nejvyšší Tajemný!

V záhybech nekonečného přediva Tvého

ozářen jiskrou pavoukem čekám

na soud Tvůj konečný rodu mého;

mír utíká přede mnou

a není kamene pro hlavu mou.

Zdas promluvil oráčem prostým,

vírou Tvou žijícím,

zdas promluvil odpadlíkem,

hynoucím v mrákotách tmy?

Kdy stavíš let bludné hvězdy

výsledním zánikem přijetí v sebe?

Žehnán buď, Nejvyšší, za své rány! –

Bij, bij, Bože silný, ha satanská sběř,

vidíš, jak číhá, až poletí duše,

nedej, ó nedej – část bytosti mé

splynula s ní a já ji tak miloval,

bílého roucha duši, rod můj!

Viz, jak jim krvavé oči svítí

dychtivě, lačně, jak drápy se spínají

ohavných mocí dravého pekla,

vidím, jak úlisně přitočí k ní se,

rouhání sladce jí zašeptnou,

kořínky vědění chutnat jí dají,

ryšavé šelmy, hlavatí dravci,

nápojem věčného nespokojení

roucho jí potřísní, k ohňům svým odvedou,

tiché jí oči kejkly zmámí,

nepravou života knihu ukáži,

sobě se samému naučí klanět,

pohrdat vším, nevěřit Tobě,

nevěstku skepsi přivedou duchu,

aby s ní opilou ohavně smilnil,

z života jejího okrášleného

nové rouhačů símě vzejde,

pokryje dennice, hvězda se jitřní

lidského srdce oblaky kouře

z pustého ohně, jemuž rozum dějí.

Přeslavná rado, ctihodní kmotři!

V osadě Učené Akademie

prohnané lišky jsou, ohavné zmije

a zkrátka lotři.

Ošulí vás, vy nechápete,

co za jich žádostí se skrývá.

kastou chce býti to plemeno kleté,

pro sebe brouká a nám tu zpívá.

Lapsus! Sypej obráceně!

Neskákej do přednesu!

V pekle být odlišná kasta?

V pekle je rovnost a basta!

Do ohně s žádostí!

Zatrápeně!

Prudký jsi řečník, Vajánku milý,

vytloukáš špačky, kdejací zbyli.

Myslím, že Učeným nerostou roupi,

že kasty nechtějí, jsou na to hloupí.

Nechtějí být jen vyrušováni;

žádost jich zdá se mi spravedlivá,

nesoudíte, páni?

Ostatně každý se jinak dívá –

Ano, i čert časem strýčkem bývá!

Řeči hop, řeči hup, zbytečné zlosti!

Navrhuji: doletiž k nim

kolega Žerav, sluha spravedlnosti.

Jsou pekla občany a jsou-li v právu,

kolega Žerav podejž, jak patří,

zde v státní radě podrobnou zprávu.

Bien! Jsem pro, páni bratří.

Ryba-li dlouho na suchu,

po vodě se jí stýská,

mudrc-li přefouká klarinet,

bláznivě mozkem mu píská;

krákory sem, krákory tam,

dušička volá ham ham ham!

To byla debata, chychy!

Zdá se mi skoro, čerti milí,

že se nám pečené hříchy

na rožni připálily.

Divno mi vždycky, musím říci,

v pekle že vši slavní Akademici.

Čubě vždy protivno hafavé štěně.

Řád věcí je to. Mám za to, že by

rebelsky v souladném hafali nebi,

mají moc rozumu. Přirozeně!

Lidské plémě leze jako hlíst

zvolna sic, vsak jistě kulturou,

červa bohu najdou pod hlavou,

bude-li jim řádně dávat jist.

Myslím spíše, jestli jíst jim nedá;

s prázdnou útrobou se dobře hledá.

Bůh si vše dobře zařídil,

jedinci dává brzo mřít.

Rostli by rychle a závěr by byl,

že by se tvorstvo mu začalo mstít.

Takhle má respekt! A naše setba,

odvěký odboj, odvěká kletba

dusí se myšlénkou zatracení.

A divu věru není,

sedla-li komu na tělo smrt,

že se zkolísal, v odboji zvrt’.

Je také velikou se škodou,

že v pekle duch s tělem, s přírodou

dokonale spojen není.

Neb jen v takém ve spojení

s úspěchem hmotnému bohu lze čelit,

a čert se nikdy nemůže žel!

v člověka celý vtělit.

V bohu je princip přírody slepý,

hromadný vývoj, jedinců střepy.

V pekle silný princip poznání;

kdyby princip náš se spojil s hmotou –

Zle by bylo s nadpozemskou rotou,

cností stalo by se rouhání!

Nu v pekle po smrti jen hoši vzteklí,

adepti umění,

vlažní jdou do předpeklí,

do nebe studení.

V nebi se hromadí blahobyt,

tvorové se tam učí hnít,

v předpeklí směs je, bábel,

jednomu bůh svítí, druhému ďábel –

Věčný pláč a věcná legrace!

V pekle je odboj a negace,

duše tu mohou dále žít,

rozvíjet se, ale celkem vzato

přece jenom snít.

Pokud s tvorem opojeno je bláto,

žije přec jen pravým životem,

dokud hmota plnou podstatou.

Ale život lidí pouhou hrou!

Většina z nich chlebařská a všední,

tak ode dne ke dni!

V nebi je nuda, silný tvor

našel by v něm jen mor.

Peklo je nebem, peklem není

ve věčném jsouc nepokoji, vření,

v němž duch nejšťastnější jest.

Žádati posmrtní odměnu, trest

absurdní výplod je bázně, slabosti.

Touha břichové sytosti!

Eh nám je to celkem fukl

Mám tu chásku právě proto rád,

jak podotkl dříve přítel Huk,

že je člověk slaboch, ťululum

a přec naučil se sakrovat!

Tak si k němu brousit dej svůj um!

Mně se líbí jenom někteří,

kladiva tvrdá, co hned udeří,

silné duše, jež hned nevěří.

Bylo by zajímavo prozkoumati,

jestli ten víšek, jenž větrem se klátí,

jestli ten Člověk tančící dle každé noty

kulturou roste co do hodnoty.

Rozhodně ne! Soudil bys zvráceně.

Dokladem toho jsou tyto pečeně.

Přítelinku, štěstí, že jsi tady.

Odporuješ zřejmě hlavě vlády.

Kdybys hačal někde v zemském státu,

vzali by tě kolem krku krátce,

pro zločin urážky majestátu

houpal by ses pěkně na oprátce.

Učený můj přítel načíná

vína sud de lana caprina!

Špatnost prožírá už lidstvu kosti

– mluvím ze své vlastní zkušenosti –

jeho povaha je mrcha hnijící,

vyhynuli lidé velicí.

Proč asi?

Kulturou, klesnutím pámbíčkování!

Zbožněním ňader krásných paní!

Rarachu, bratře, Raráku!

podej mi přehrštli tabáku!

Vida, vida, líného Šida!

Míval já jsem místo panny

raracha,

a ten rarach zase míval

valacha,

rarach: jezdil na valachu,

já jsem jezdil na rarachu,

chachacha!

Tabák pekla na tě silný,

nejsi dosud Neomylný,

i kdybys jím býti chtěl,

rozum by ti zfamfrněl.

Páni jsou velice roztomilí!

Papat, což? byste už neráčili?

Hleďte, zde Pokora! A je tak mladá! –

Proč tedy lidstvo duší padá?

Zdá se proto, že se paní Země

dobře postarala o své plémě,

lidstvo se rodí, peleší,

fádně zmírá.

Duševní mrzáci, slaboši,

zvíře jim z očí zírá.

Je jich tak mnoho, proto se perou,

proto se vzájemně žerou.

Z nádoby množství jich kape hnis,

sobectví povahy základní rys.

Malí jsou, nízcí, špatní a slabí,

celkově vzato: přírody rabi.

Vývoj je u nich, ale jen ve schopnosti,

rapidně klesají u hodnosti.

Dohnily stromy, zbylo jen hloží,

kdo ví, není-li v tom záměr boží!

Dost možná, že to vše boží hrou!

Starý to chytrák! Třeba je všecko

od něho přijímat s reservou.

A s klením!

Já sice – s vašim dovolením,

vážení páni ministři pekla –

nemám rád slova těžká a vleklá,

radši bych v koutě ráje klek’

u jezera svižných nevěstek,

sladké jich řeči bych si upek’,

obdivoval oblý jejich pupek,

odpusťte řečí těch obcházku,

dovolte malou mi otázku:

je možná ještě náprava?

Není! Příliš černé lidstva líce,

světla pršky dopadají hluše,

lidstvu jako celku jedná se více

o krmení těla než o vývoj duše.

Při tom nejsměšnější argument,

že vinen bůh jich nedokonalostí,

že poznání nedal jim kment.

Šťastni jsou ve své nevědomosti!

Už takto jsou plni bezpráví,

natož pak!

Ten kment mají ovšem špinavý,

no, ať je tak nebo tak –

Hlubiny jich jen někde se mělní,

květiny jich jen plodem zimy.

Poznání jejich je nereelní,

zahyne s nimi.

Ostatně aťsi bohu jsou věrní –

a dát jim výklad pravý,

bylo by efemerní,

bylo by nutno dřív srubat jim hlavy.

Zástup těch vybraných, co tu je,

země jsou kuriosity

a leckdy dosti tuctové zboží,

jež občas s peklem si notuje

z přemrštěné banality

všeho, co boží.

Jen několik individualit různých nací

zásadně stálo proti přírodě,

jež ve svých toků širokých výhodě

kladouc je za degeneraci

ničila je a přivedla k nám –

Za těmi stál jsem já sám!

Proč bůh trpí

přehnilé jich instituce?

Má je spíše v ruce!

Jsou tak padlí na hlavu

a z jich rejdů ničemných

má smích

a zábavu.

A pak je spíše kryt!

Má rád krotkost, pouhou víru,

prostřednost a ve všem míru.

Jednotlivce ukrotit

může snáz než celé massy.

Málo práce s nimi dá si!

Nestará se prostě o ně

a je rád, že oni též

rostou travou na záhoně,

že se rovněž nestarají,

co je pravda, co je lež.

V poznání lidské bídy pravé

všechna velikost lidská plave.

Člověku pilulku dej, že zvíře,

velikost scvrkne se mu,

výkal mu ukaž, zchladne v té míře,

jak přístupen duch jeho vjemu.

Spadne tak, pluje-li nad hvězdami

a nutně půjde, silen-li, s námi.

Míšenec země a dohadů mysli

nikdy není nezávislý –

ostatně, bůh ho vem, po většině

nemám ho rád, ať utone v hlíně!

Bohu-li stvořen, nu, proč se mu vzpírá?

Klid mu dá pouze nehybná víra.

Vrací se k životu, nahoře nemoha

proniknouti, vypátrati,

kde boží skrývá se mátoha.

Hvězdou bůh sám sebe zlatí,

nic nemá v zálibě, k ničemu tvořil,

vystaví dnes, aby zítra bořil.

Vesmír je druhotným, jedinec z něho

není analogon všeho.

Snaha o kulturní zdokonalení

marná je soudím, k ničemu není.

Jakými sny se tvor opíjí

tak jímavý v ohledu mnohém!

Bestie zůstane bestií

a bůh bohem.

Třeba je tedy buď hroudou být,

buď o nebe vášnivě hlavou bít,

až hlava se rozdrtí,

ne však být hroudou a chtít

být jí i po smrti.

Jen výjimkou u nich vzdor.

Však přece někteří z nich

z tvůrce si tropí smích

a staví se mu na odpor.

Synáček Kain – a ten směšný Abel!

Odporu jiskra je jiskrou dobra,

člověku vtiskne ji ďábel,

jí roste v obra.

Ruším. Přicházím s chvatem ze země.

Řekni z končin lidských hejlů!

Vítám tě! Ostatně co je mně

do toho –

Umřel Vašíček Nejlů!

Až ve mně myšlénka hekla!

To jméno znám. Zdá se mně,

že to vynikající kandidát pekla!

Co s jeho duší? Jaký byl tvor?

Též člověk, jenž stavěl se na odpor.

Jedná se o to především,

kde se v něm zárodek odporu vzal,

ze země zděděn či z boha či z nás?

Vašíček Nejlů? Pokud vím,

k zábavě bůh si s ním žertoval

a hříčkou byl mu as –

Ostatně Černý, všudybyl,

zdá se, že s ním na bratrství pil,

nebe mu otvíral pekelným klíčkem,

byl jeho strážným andělíčkem

a jistě vše to ví!

No teda, ať to vypráví!

Vášův otec svedl kdysi k ránu

dívku nevinnou a čistou pannu,

matku Vášovu. Mnich, předek jeho,

za hřích dědičný měl rodu svého

vilnost ohavnou i škemral na bohu,

aby Vašíček byl vyvolencem,

aby hřích byl svatosti smyt věncem,

zkrátka chtěl mít z něho bytost z tvarohu.

Aby měli v světě novou fanfáru!

Bůh byl tehdy právě v dobrém rozmaru,

řek’, že Váša bude člověk pravý.

Hoďte dřeva kus v proud vírný, dravý,

to byl Vášův boj. Už podlehl,

životem když dále nemohl –

Cos chtěl říci o tom kousku dřeva kousku?

Podlehl už, ale po čertovsku!

Mnich má přec útěchu z toho všeho:

dle rozumu pobožnůstkářského

z vůle boží pravým člověkem

stal se bratr otce Vášova,

který šíj svou trpně sklání v zem,

ženu, děti klidně pochová

a co hlavní: není rýpalem,

trpělivě snáší bolesti,

vírou, modlitbou své rány těší,

není vilným – nu vždyť tiše hřeší

v požehnané sedmé svátosti.

Ať bos chodí, koho nezebe!

Dostane se jistě do nebe!

Dosti zajímavá historie!

Nu a Vašíček, ten tedy hnije?

Mrtvou hmotou ještě není,

měl jsem ho příliš rád,

cítil jsem nutným ho zachovat

v kataleptickém snění.

Bylo by škoda, aby měl navždy spát,

k činu zrál teprv duchem svým!

Zahrál-li bůh si s ním,

můžem my s bohem si hrát –

A obelstít ho!

Varuji tě, Lucifere,

bys nebyl potom sám

slepým nástrojem božím!

No! jak se to bere!

Ale to vám povídám –

Peklo v sázku složím,

že na něj vyzraju, byť devět andělských kůrů

vzpírat se chtělo!

Bude to švanda! Svatí budou vzhůru!

Dám do pekla přinést Vášovo tělo,

pomocí všech pekla elementů

vpravíme novou v něj duši!

Hoj! K sakramentu!

Nebeské sebránce zalehnou uši!

Umřel blázen!

Dobře tak!

Línému stádu vytřeme zrak.

Předešlý život méně mu jasný bude,

oheň náš ssebou si veme,

na zem ho vpašujeme,

pekelnou píseň ať tam hude!

Tam ty, Černý, nad ním budeš bdít!

A aby snad ta chtivá zemská Meluzina

nemohla dle vůle boží s ním šít,

dáme mu napít se našeho vína,

přírodní šťávu zpola mu vytlačíme,

pekelnou životní ji nahradíme.

Vzhůru k dílu! Černý, ty soudruhy vem,

spěšně v zem

a tělo rychle sem!

Vivat! Fiat!

Quod bonum, felix, faustum

fortunatumque eveniat!

Bohu díky! Pravda ve vidění.

Mimo ně nic pevno, věrno, jisto.

Šiši. Salve, starý atheisto!

Ve tvém snění zrna pravdy není.

Zdá se, že tvé oči zapomněly

na krucifix ve tvé hříšné celi.

Znám tě; visíš věčné na otázce.

Tytam boje mé. Já věřím lásce.

Nebyl jsem jí já? Kdo může změřiti

lásku mou, jíž moře vysychala?

Pochybuj! Tvá víra věky lhala.

Ničemu se nesmí pevně věřiti.

Vise tvoje, díval jsem se na ně,

směs je věcnosti a jména Páně.

Přelud legend! Zboř vše, stav si nově!

Stavím rod svůj na odvěčném Slově.

Přelud-li to, rozplyne se hravě;

věřím-li však, není přeludem.

Věříš tedy, že ty nejsi snem?

Nejsem! Bůh dal myšlénku mé hlavě.

V bohu, chlapče, nepromyslíš nic,

jako s davem ne, jenž zdržuje tě.

Zbav se obou, staneš v jiném světě,

nekonečnu teprv půjdeš vstříc.

Miluji vše, co Bůh smyslům dal.

Svrhni je, pak přijde nenávist,

naposled jen v sobě budeš jist

klidný nade vším, cos miloval.

Extrém jsi, ty všechny vedou k bludu.

Což ti víra dala víc než nudu?

Krajnost najdi, z ní vem princip krajní,

chop se ho, jdi za ním v konce zadní,

průchodové otevrou se tajní –

Vše jsem prošel, vrátil jsem se zpět

k prosté čáře, Bůh můj visí nad ní.

Na kříži? Jak trpký je tvůj ret!

A přec tisícům jsi cestu zlatil!

Pane můjr ó proč svou’s lásku ztratil?

Nejsem více – Zapomeň těch dob,

čas je srovnal, když je zakryl hrob.

Světlo pravdy tenkrát svitlo v tobě.

Světlo jen, ne pravda. Pravdy zdání,

na čas člověku lék pro usmání,

nad květem tak usměje se robě.

Chaos člověk, množství bytí v něm;

já jsem, ale nevím, který jsem.

Dnes bůh, zítra kámen; prach se ztrácí, množí.

Dnes bůh kamenný a zítra kámen boží.