II. Ta muka naše zná jen bůh

Ta muka naše zná jen bůh

v těch temných trapných chvílích,

když lákala tě víla zlá

v noc do svých loktů bílých.

My nechtěli ni uvěřit,

že mohla by být vzata

nám náhle tak a na věky

ta hlavinka tvá zlatá.

My doufali a věřili

až v nejslednější chvíli,

že zacloní tě křídlem svým

tvůj krásný anděl bílý...

V tom – jakby šumot perutí? –

z nás každý mrazně vážný:

to v pláči od tvé kolébky

v dál mizel anděl strážný...