II. Táhne černým lesem

Táhne černým lesem

tiché, smutné chvění,

že už nemám v světě

žádné potěšení.

Netěšte mne více,

zpěvní lesní ptáci –

před očima se mi

v slzách cesta ztrácí.

Zdála jsi se, zdála,

má panenko, věrná,

kdož by řek', že umí

lhát tvá očka černá?

Slibovala jsi mi,

má panenko, mnoho,

ale nic už není

v paměti tvé z toho!

Bože, milý Bože,

kterak bude dále,

zbavil jsi mne všeho

štěstí nenadále!

Pověz ty jí, řeko,

bude-li se ptáti,

že jsem šel kraj světa

mír si vyhledati.

Pověz ty jí, ptáče,

zpěvem při svitání,

že se darmo snažím

zapomenout na ni.

Rci jí, Bože, když se

modlí v chrámu kobě,

nevěrnosť že hříchem

největším je Tobě...!