II. Tak milý sen, tak měkce splývavý,

Tak milý sen, tak měkce splývavý,

tak lahodný a sladce konejšivý,

mi kreslí těsně vedle, u hlavy

kýs obraz dojemný a známý, snivý.

Jak malíř byl bych, v tiché zádumě

jenž tvoří šíj i vlas, i tváře tahy,

a zase strom, jenž vichrem zašumě,

by pěl si k tomu starý nápěv drahý!

A snad jsem obojím, jsa poetou,

tvar s hudbou spojuji-li v dumné písni,

jež letí v dál... Snad líp sny rozkvetou

ve tichém dešti, v kapek husté tísni.

Teď obraz – píseň, obé hotovo...

Spí péro, obojí jež vykouzlilo –

Ó, čtenáři, ó věř mi na slovo,

neb zpěv i obraz – obé láskou bylo.