II. Tak prostá lidu vypravuje báje:

Tak prostá lidu vypravuje báje:

Dal hrstku semen Pán Bůh Adamovi,

děl: „Chléb si dobývej!“ – a s těmi slovy

tvář odvrátil a psance vyhnal z ráje.

Vsil Adam zrno v černou půdu kraje.

Jak den ho vzbudil klidné od pohovy,

vždy k půdě oseté se vracel znovy,

plel hloží, čekal, nač mu zrno zraje.

Čas došel žní. Šel člověk žlutým polem

a slyšel, jak to praská ve obilí,

co žárný den vše stápí jasem kolem.

Cit dlouho neznaný jej náhle sílí:

Jak v ráji kdysi, klid se v duši vrací,

když z půdy kleté zřel svých rukou práci.