II. Teď v srdci palčivá má touha promluvila,

Teď v srdci palčivá má touha promluvila,

jež zrála bolestí a kvetla slzami

v půlnocích hvězdných, v nichž má duše snila

sny, kterým jitra odzváněla hranami.

Za nesčetnými horizonty chodila v nich zbloudilá,

i tajemné mrtvých navštívila země,

kde nezměrné pláně zapomnění viděla

a němou hudbu klidu zníti slyšela,

než hladová a teskně zamyšlená vrátila

se po dlouhé řadě smutných let zas ke mně...

O nezrozeném cizím štěstí snila,

a zvukem neskutečných políbení rozechvělá,

v ložnici milenců zabloudila,

aby jim záviděla...

V rouhavém snění svém zaštkala před ložem Tvým,

ozářeným jitřního slunce plameny,

v nichž mdlá a ubledlá jsi po dnu svatebním

usínala objata cizími rameny...

V dnech porodů na práh Tvůj sedala cizí

s modlitbou na rtech hladových úst,

a v řadě mučivých a dravě krutých visí

Tvé kolébavky slyšela – Tvé děti zřela růst...

Ó, moje milá! Žárlivost má jak stín šla šlépějemi Tvými,

Tě sledovala v lesní šeř i záhyby cest,

s větry se sbratřila a spřátelila s ptáky žvatlavými

a na Tvé sny se ptala blýskotavých hvězd.

V rozbřesku jiter šla po lukách, zářících stříbrnou rosou,

v ní strašnými vidinami rozpálené oči koupala,

a v úžehu slunce po stezkách trnitých nohou bosou

v pohoří bolestí ještě větších stoupala.

Pláč žití minulých na její hlavu se snášel,

žhavý, jak sodomské deště,

a vášnivé vysoko šlehající plameny zhášel

životů nenarozených ještě.

Na sterých rozcestích života, bázlivý, potkával jsem se s Tebou,

v bledé rty vtínal jsem zuby a dlaně sevíral v pěst

a v zkřížení pohledů cítil jsem, jak oči Tvé v duši mi zebou,

a sny mé mrtvy padají zoufalstvím marnosti prosebných gest.

Ó, moje milá! Bolest probděných nocí brázdy mých myšlenek ryla,

předstihujících dnešky, v nichž bázeň mé touze pěla requiem –

a na zlaté oponě zítřků mi matné silhouetty nakreslila

vítězných průvodů a slavných hodokvasů, jichž se v nich dožijem...

Ve vysilujících paroxismech svatého šílení svého,

v nichž hodiny zdály se mi vteřin býti kratší,

na rtech mi hořely žhavé Tvé polibky, a hlasu Tvého

slyšel jsem smích, zladěný v tóniny vyšší a sladší.

V kouzelných hodinách vidění naděje má, plačící

nad přílišnou skvělostí svého slavného snu,

před okny Tvými zamlklá stála, jak sirotek, patřící

v cizí světnici, rozzářenou milostí o štědrém dnu.

A často, obluzený hudbou, zaznívající z neznámých dálek,

vášnivou modlitbu díků jsem šeptal –

a skončiv ji, teprve zavládnuvšího hlubokého ticha se zalek’,

a zklamán, nikdy se po jeho příčině neptal...

Ó, moje milá! Když chvílí posledních úžil se kruh

a hrdlo mi k zalknutí svíral,

když popelem věčného smutku šeřil se vzduch,

a poslední výkřik můj zoufalý v jásání zmíral

a v bouři radostných očekávání Tvých,

vyšel jsem v hábitu žíněném – žebravý mnich –

s hlavou na prsa skloněnou na šedé oblouky cest,

vedoucích v mrtvé krajiny do solných moří propadlých měst.

Zklamání krajem jsem šel. – V zahradách zčernalých, jež mrazy zžehly,

na stoncích ochablých květů, dřív ohnivě planoucích, viselo do set –

a řeka čpícího smolného dýmu tekla z lesů, jež popelem lehly,

v lány zdivočelé dřív, než přišel je kdo oset...

Nad zemí leželo nehnutě hrobové mlčení,

temná kopule nebes se leskla jak ocel,

a v studených hvězd hroužení

zpívalo němou píseň toužení

o smrti ledový pocel. – – –

Tam jsem Tě potkal... A v pohledu Tvém,

jenž bolestný se dlouze s mým užaslým střetl,

tajemnou zprávu o mrtvém

i pevnou víru v příští vzkříšení jsem četl. –

Tu nevyslovených slov tíhou ústa má se zachvěla,

a bylo mi jak slepci, jemuž kdysi v zjemnělý sluch táh’

šum vody vzbouřené pod nohou anděla,

jdoucího uzdravit prvního ve vlnách...

Toužebně čekaných větrů východních v tvář dechlo vanutí,

nad horstvem obzor zrůžověl, a v jitra vzplanutí

ve hvězdy změněné slzy všech našich prožitých bolů

(zářící škrtnutí minula!) syčíce padaly dolů...

Z neznámých dálek minulých věků zazvonil zpěv!

Zpěv mrtvých! – Ozvěnou jemu odpovídala má krev!

A hrůzou bledý a úzkostí něm,

sloky svých nevyslovených písní jsem zaslechl v něm:

mé tajné touhy v něm hřměly a moje sny v něm zrály,

nesmělé improvisace mé v něm bouřící orchestry hrály,

a žal marné touhy srdcí dávno zetlelých

mi závistivě z něho v bledé líce dých’. – – –

Tu poznal jsem, zachvívaje se posvátným děsem,

jenž v duši mojí bouřlivý vír zdvih’,

že my dva na sta snů nevyplněných

k slavnému dozrání bolestmi v srdcích svých nesem –

že v střetnutí pohledu našeho vášnivá touha nenarozených šlehá

rudými plameny, v bázlivém setkání našich rtů jejich hovoří hlad,

a v paží našich přimknutí chvěje se milenců něha,

k nimž přijde lásky svatvečer, až budem dávno spát...

A náhle zalkaly vzdálené vody o klamu času,

o sil setkání k zplození zázraku vykřikl květů makových žár,

hrůzu tmy věčné zapřely šumící lesy, a lány klasů

zpívaly o věčném zrání k věčnému plození slavnějších jar...

Přede mnou ležela radostná země,

a s výšek zářících světelných moří letěla ke mně

radostná zvěst

o zmlazující koupeli nesčetných hvězd.