II. Tehdy a dnes...

Kdys – jak to čteme, nevím, v kterém

z těch šedých řeckých klassiků –

na plecích s lyrou lesa šerem

šel Appoll, otec básníků.

A s píšťalou tu proti němu

vstal z trávy Satyr, Marsyas,

jenž navrh’ bohu vznešenému

jít s lyrou svou s ním na zápas.

Pěl Appoll ku své lyře hravé.

Marsyas pískal ze všech sil

tak protivně a pronikavě –

náš otec ovšem zvítězil!

Pak sedřel kůži božskou rukou

s Marsya za trest pomalu,

a nechal jít jej s vztekem, mukou,

a nechal mu i píšťalu.

On v rákosí se s hanbou schoval,

a pokud stačil jeho um,

zpěv božský otcův parodoval

tam Centaurům a Satyrům...

Oh, otče, pohleď na své syny,

oč los jich tvého trpčí je!

My zříme všude jak své stíny

za sebou táhnout Marsye!

Za svého otce oni berou

teď pomstu zlou na dětech tvých

nám splácejíce mukou sterou

zvuk tónů tvojích vítězných!

Česť, jméno, myšlénky tvých dětí,

vše dře jich ruka nekalá,

když nechtějí své verše pěti,

jak píská jejich píšťala!

A svět je zkažen, on je chrání

a všechno to jim promíjí,

tvé děti budou věčně štváni

tupohlavými Marsyi!...