II. Teskný byl a smutný hled

Teskný byl a smutný hled

Před nedávnem do přírody;

Všude ležel sníh a led –

Mrtvoly to živé vody.

Šedý závoj rozestřen

Jako příkrov po nebesku;

Nebyla to noc ni den –

Neměliť jsme slunce lesku.

S holých stromů k lepším hrám

Pěvci na jih zaletěli;

A ten Boží krásný chrám

Přírody stál osamělý.

Ai tu věčné lásky dech

V tělo mrtvé sladce vanul:

A hle! v jeho údech všech

Nový, jasný život zplanul.

Již co zlaté lampy svit

Na nebi se slunce jeví;

V malé chvíli počnou znít

Také ptactva milé zpěvy.

Již se jako zbožný kněz

K blankytnému nebes stánu

Bohumilý skřivan vznes’,

By pěl chválu světa Pánu.

Na to zvučně odevšad

V ty skřivánčí antyfóny

Míchá zpěvný háj i sad

Své chorální sladké tóny.

Též tu v trávě podle cest,

Snad že kouzlem oněch hlásků,

Vidím cudně, skromně kvést

Pomněnku a sedmikrásku. –

Věru, měl by člověk hřích,

Kdyby nechtěl venku dlíti:

Jemu-ť roztál led a sníh,

Jemu přišlo ptactvo, kvítí.

Nuže, pojďte všichni sem,

Kde při vstání jara z hrobu

Oslavuje zmladlá zem

Velkonoční svatou dobu!