II. THE READINESS IS ALL...

Tak příteli, jenž před dávnými lety

se ubíraje k cestě za ocean,

jsem v hostinci při kvasu v rozloučení,

když s přípitkem svůj památník mi podal,

ta čtyři napsal slova Hamletova.

V té chvíli na jiné jsem věci myslil.

Před zrakem duše mé se táhlo moře,

noc byla, bouř a vlny jako hory,

loď skořepina v jejich divém spáru;

blesk sjel tu v komín, ve strojírně požár,

a poplach tonoucích, křik velitele,

pump marné skřípání a rány z děla

v tmu vypálené darmo. Noc a zhouba...

Jak freska vše to před mým stálo zrakem,

a proto napadla mi ona slova:

„být připraven, je všecko.“ Pozděj ovšem

jsem zvěděl, kterak šťastna byla plavba,

že přítel v zdraví na nový svět vstoupil,

a tuchy básníka – jen tuchy byly.

Však v albu jeho číhaly mé řádky,

ta stručná, mrazná slova Hamletova,

a léta míjela. Ve snech svých často

jsem vídal chudou, opuštěnou farmu

na kraji lesa – kolem poušť se táhla,

a okna farmy jako tigří oči

jen svítívaly do tmy dlouhé pláně,

a já jsem viděl v snech svých, kterak přítel

čte bibli za stolem v svých milých středu,

a já jsem slyšel nocí houknout ránu,

a druhou za ní – dlouhý hvizd jak signál,

a nežli mohl přítel skočit k stěně,

a strhnout pušku a psy odvázati

a svolat čeleď – již to okny hřmělo

jak blýskavice, červený již kohout

na střeše osamělé farmy zpíval...

Však tuchy básníka jen tuchy byly,

svět nový není již tak romantický

jak před lety. Můj přítel oral klidně

lán pralesa, jejž svým zval, velký obchod

si začal s dobytkem a zbohat brzy.

Do Quebeku pak přesídlil a dceru

dal králi drah a bankéři, sám šťastný

žil v přepychu, zapomněl dávno na vlast

i na ten večer před odjezdem, v třesku

kdy sklenic prázdný památník mi podal,

kam napsal jsem ta slova Hamletova,

jež čihala tam tiše. – Prošla léta.

Já zvěděl jeho šťastný osud. Nikdy

jsem nezáviděl mu tu krůpěj štěstí,

leč v nocích často ve svých snech jsem vídal

jej bloudit Babelů těch ulicemi.

Tam v hernu zapad k zelenému stolu,

a šílenec hrál... Kdož ví, jak to skončí,

proň skončilo to náhodou vždy dobře;

já zřel jej na Kreolek ležet lůně

ve sladké rozkoši, číš sektu v ruce,

a všady mohla číhat smrt a zhouba

jak na té lodi, ve spáru vln dravých.

A ze všeho můj přítel vyšel klidně,

moc viděl, slyšel, prožil, užil všecko,

a dospěl k šedinám; však v jeho albu

ta čekala vždy slova Hamletova:

Být připraven, je všecko. Prošla léta.

Tu v starci, který na kolenách houpal

již bohatější vnuky, než on sám byl,

se vzňala touha vidět zas vlast starou

i dávné druhy ztraceného mládí,

„ty milé, staré tváře milované“

z anglické básně. Sen ten stal se skutkem.

A přítel vyjel; cesta pro zábavu

dnes přes ocean. Vyjel jako Nabob

a oslnil vše doma, jak se zjevil.

Nás našel, ovšem prořidlý již kroužek,

a pili jsme zas jak před lety spolu.

On vypravoval mnoho, kvet v svém stáří,

my jako děti jsme mu naslouchali.

Byl slaven všady, obdivován všady,

a nechtělo se zpět mu. Přešlo leto,

a byla jeseň, on byl stále u nás.

Po novém roce až chtěl odjet domů,

jen k vůli vnoučatům a dceři svojí.

Tak přišly vánoce i napadlo mu,

že jednu starou tetu kdes má v horách,

té udělá on krásný, štědrý večer,

o jakém nesnila v své horské poušti.

Tak smyslil si a myšlenku svou proved.

Vše zkoupil, čeho zapotřebí k slávě

a k oslnění malé vísky v horách,

půl trhu skoupil pro sousedů děti,

a zásoby vez lahůdek, ryb, vína,

a šťastně dojel k touženému cíli.

„Být připraven, je všecko“ – stálo v albu.

Ta radost na vsi! Přišel štědrý večer

a přišla ryba... jedna malá kůstka

se v hrdle vzpřela mu, a než zvon jitřní

se ozval v zasněžených stržích, mrtev

byl dobrý přítel v klíně staré tety,

jež řídké, šedivé si rvala vlasy...

Co nezdolalo moře, pustá farma,

a herny, ženské, zmohla rybí kůstka.

„Být připraven, je všecko“ pravil Hamlet.