II. Tuším tlukot srdce tvého...

Tuším tlukot srdce tvého,

moje dítě nezrozené,

ptáčete jak stajeného

v rozložených větvích kmene.

Tuším tvoje krůčky drobné,

jimiž, naší lásky ptáče,

vyjdeš v žití jedněm zdobné,

jiným plné slz a pláče.

Až opustíš lůno matky,

kde se dřímalo ti sladce,

na žití až křižovatky

pokyne ti tvorů vládce,

až se od jitra dáš zřídel –

jen ne cestou, kterou já šel:

kdosi netopýřích křídel

nade mnou se žitím vznášel.

Kdosi trhal snů mých přízi,

krok můj stíhal závistivě,

třísnil úběl mojí řízy,

šlapal květy na mé nivě.

Blín a rulík nyní jest tam,

trnů ostré kynou bodce –

dítě moje, ujdi cestám,

jimiž osud vodil otce...