II. U SVATOJÁNSKÉHO OHNĚ NA RADHOŠTI.

Živme náš oheň,

aby byl veliký,

ať metá kolem

plamenné jazyky.

Přívaly jisker

ať srší do kola,

ať jako slunce

do dálky plápolá;

ať září leje

na všechny chodníky –

Živme náš oheň,

aby byl veliký.

Suchou haluz, suchou klest

pomozte nám z lesa snést,

nadarmo tu práchniví –

ať nám plamen oživí!

Co jsme našly,

to jsme zvedly:

listí z břízy,

šišky z jedlí,

suchou kapraď,

suché býlí –

to prý oheň

dobře sílí.

Chvatně vleku

přes paseku,

v Božím jménu

do plamenů

kořen suchý –

sotva dýši:

je prý skrýší

pro zlé duchy.

Sypu, sypu

ze zástěrky

vonné vesny

zvadlé šperky,

sen mé lásky

byl tak krátký –

zhyňte, kvítka,

bez památky.

A já kladu

na ohníček

svoji žínky

pantoflíček,

je sic něžný,

drobný, malý –

přece nedbám,

že se spálí. –

Hoj, suchá jedličko,

bývalas veselá,

dokavad haluz tvá

z daleka voněla.

Pod tebou zastavil

nejeden mládenec

bera si za klobouk

zelený pupenec.

Nejedna panenka

brala tě v okrasu,

haluzku na ňadra,

haluzku do vlasů.

Dokonáš, jedličko,

na ohni slavně dnes:

zlatými jiskrami

poletíš do nebes.

Ty plameni jasný,

osvěť naši horu,

aby jako sopka

plála na obzoru.

Jako žhavá sopka,

jako maják světlý,

aby nezbloudili,

kdo si cestu spletli.

Aby nezbloudili,

aby došli cíle

české matky všecky

děti zabloudilé.

Čáry a kouzla,

kam noha vstoupí:

kde stromy stály,

jsou zlaté sloupy;

kde pramen tekl,

stříbro se leje;

kde rosa plála,

démant se skvěje.

Kde Radhošť tměl se,

září trůn zlatý,

měsíc a hvězdy

s nebe jsou sňaty,

po dolech, horách

jsou rozházeny –

Valašský kraj je

v ráj proměněný.

S vším na oheň, co tyří,

co hnije, zápach šíří,

co kazí zdravý peň:

s tím honem na oheň!

Co k zemi suché padá,

co hyzdí polní lada,

plevelem dusí žeň –

s tím honem na oheň!

Čím valašský lid krní:

vše bodláčí a trní

z cest jeho každý pleň

a házej na oheň!

Kdo si tělo ohřeje

v ohni svatojánském,

vodou pak se poleje

v témdni Marianském,

nemocí všech hned se zbaví,

vždy mít bude pevné zdraví.

Ze zbylého popele,

kdo si shněte těsto,

potře se jím na čele,

spatří boží město,

spatří Boha v síni zlaté,

anděly a všechny svaté.

Kdo si uhel dochová

žhavý na rok příští,

spatří, kde se perlová

skříň s dukáty blýští,

všechny skály s drahokamy

otevrou se před ním samy.

V dnešní noci

kouzla, čáry

hodí se můj

cimbál starý,

dlouho ležel

v koutě kdesi,

ať zas dneska

zavýskne si.

Tvořte kolo,

tvořte páry,

zvučí, cinká

cimbál starý.

V pravo, v levo,

rejdi, děvo,

bujnou laní –

synku za ní

na patě se toč,

do cesty jí vkroč,

než se nadá, ruče

chyť ji do náruče,

ač se zdráhá

plna blaha.

Rejděte spolu

v zeleném dolu,

chvíli krokem,

chvíli skokem,

dle srdce tluku

dle hudby zvuků,

boček k boku,

oko v oku,

hlavu níž,

ňadra blíž

přitiskněte,

až jí zkvete

růže v líčkách –

tancujete

v taktu dále

při cimbále,

při housličkách.

Tvořte kolo,

tvořte páry,

zvučí, cinká

cimbál starý.

Ta hořící jedle

šíří zápach libý –

po horách se nese

zrovna do koliby.

Budí báču ze sna:

Hádej, co to voní,

co tak hlasně praská

v svatojanském ohni.

„Co tak libě voní?

Upečená kýta.

Co tak hlasně praská?

Řetěz u koryta!“

Probuzen se stydí

za ospalost svoji

a už k ohni nese

plnou náruč chvojí.

Když ovečky báča čítá,

zle, ach, zle je,

vážně hledí, na žádnou se

nezasměje.

Jedna, dvě, tři – počítá tak

chladně, přísně,

a ovečka kolem kráčí

jak dle písně.

Jedna, dvě, tři – počítá tak

do desíti,

při každé však desítce se

za prst chytí.

Jedna, dvě, tři – v tom se jaksi

zapomene,

stádo ovcí nesčítaných

v pastvu žene.

Skočme, hoja, hoj!

přes hořící chvoj.

Která váhá přeskočiti,

nedosáhne blaha v žití.

Která laňkou skočí směle,

bude milována vřele.

Které sukýnka se chytí,

té uvadne věnec z kvítí. –

Skočme hoja, hoj!

přes hořící chvoj.

Skočme, chlapci, za nimi,

za děvčátky švarnými,

a kdo kterou lapí v letu,

ať si vezme pocel s retů.

Nedám se chytit,

šohajíčku,

to spíše lapíš

vlaštovičku,

to spíše v lese

lapíš laň,

než-li mne sevřeš

v tvrdou dlaň.

Už jsem lapil ptáčka,

už jsem lapil srnu,

pod jedlovou chvojí,

na zeleném drnu.

V rukách se mu chvěje

jak list javorový –

už se musí nechat

zlíbat šohajkovi.

Uskoč, snědý hochu,

větví točím,

žhavé jiskry metá,

uškodí tvým očím.

Popálí ti líce,

zapálí ti kštice,

srdce tvoje chytí

jako borovice.

Oheň jsem roznítil

ze samých jedliček,

aby ti, milenko,

osvítil chodníček.

Přidal jsem do ohně

borových haluzí,

aby nám oběma

posvítil na chůzi.

Přidal jsem do ohně

bukových konárů,

aby ti naházel

do srdce požárů.

Přidal jsem do ohně

ořeší vonného,

abys mne přijala

za svého milého.

Svítí šohaj dívce domů

a já svítit nemám komu,

darmo hledám kouzla, čáry,

které tvoří z milých páry.

Vyleť vzhůru, pochodničko,

osviť Maruščino líčko,

zasviť jasně nad horama,

ať ví, že neteskní sama.

Svatojánský oheň jasnou záři seje,

snopy jisker chrstnul ve dva obličeje,

ve dva obličeje, na dvé mladých soků,

stojí vedle sebe, oko pevně v oku.

Matěj Michalovi se zaťatou pěstí

cosi vypravuje o zmařeném štěstí,

o zlomené růži, děsné o ropuše,

a jak v životě jsou bídné, černé duše.

Michal naslouchá jen, nehne ani okem,

pak jak vlk se vrhá na Matěje skokem,

pod hrdlem ho dusí, ten ho tiskne v pasu,

na zemi už leží oba ve zápasu.

V tom hořící větev kdosi hodil na ně.

Vyskočili šipkou, popálené skráně,

zmizeli pak v davě na rtech kletbu hlasnou –

Svatojánské ohně po horách už hasnou.

Nebe hoří, země voní,

po skalinách pramen zvoní,

slavík z hrdla klokot leje,

kvítí pučí, strom se chvěje.

Světlušek roj klenbou lesa

zajiskřil a v křoví klesá,

hvizd se ozval od studánky

mladé prchající laňky.

Vánek zdřimlý pod větvemi

shodil vonný lupen k zemi,

rosa na mech kápla s květu,

zasvitnuvši v chvějném letu.

Zvon se ozval s věže kdesi,

zdřímly hory, zdřímly lesy,

noc je jasná, klidná, tichá –

Maruška jen pláče, vzdychá.

Ve podobě švarné ženy,

hvězdami vlas propletený,

roucho zlaté,

světlušek roj kolem skrání,

svatojánská noc se sklání

k zemi vzňaté.

Tam, kde skála vzpíná boky,

tichounké ji vedou kroky,

stojí, váhá –

Maruška zde, křížem ruce,

dříme v bolesti a muce

polonahá.

Ticho. – Listí ševelilo,

s korun bříz se šero lilo,

vlála vůně –

noc jak k Marušce se schýlí,

květ, hle, dvojí leží bílý

v jejím lůně.

A již noc se v horách ztrácí,

na větvi se budí ptáci,

potok hučí –

Maruška zrak otevírá,

něžná dvojčátka dvě svírá

ve náručí.

„Kdo je dítkám tvým

kmotrou, kmotříčkem?“

„Zlatá dennice,

s bílým měsíčkem.“

„Kdo je pokřestil

vodou svěcenou?“

„Lípa zelená

větví zrosenou.“

„Co jim přátele

dali do vínku?“

„Nebe hvězdnou báj,

kvítí peřinku.“

„Když ty dozpíváš,

kdo jim pěje dál?“

„Slavík v houštině,

pramen v lůně skal.“

„Když ty podřímneš,

kdo je uspává?“

„Hravý věterek,

šumná doubrava.“

„Kdo jim za noci

osvětluje líc?“

„Na sta světlušek,

hvězdek na tisíc.“

„Kdo je ku ránu

budí ze spaní?“

„Bzukot včeliček,

zpěvy skřivaní.“

„A kdo lahůdkou

sytí dětský ret?“

„Sladká jahoda,

lesních včelek med.“

„A kdo žíznivá

ústa ukájí?“

„Prsy mateřské,

studna ve háji.“

„Kdo je ze známých

navštěvuje dřív?“

„Veverka a laň,

potom motýl z niv.“

„A kdo přichází

z lidí ze světa?“

„Nikdo; s dětmi tu

jsem jak zakletá.“

Potkal se soused se sousedem,

řeč plynula jim jako s medem,

sotva se přiblížili k lesu,

Marušku vzali do přetřesu.

O její promluvili kráse,

o sirobě a hanbě zase,

o dvojčátkách a o Javorském,

pak o tom zdejším vzduchu horském.

V tom Michal zaměřil k nim s polí,

odejít chtějí, kyne holí,

i stanou. „Nového co,“ ptá se,

„nebude pršet? zatmívá se.“

„Ať prší,“ soused zasměje se,

„budeš mít zdarma křtiny v lese,

však tak nás pozveš na hostinu

k své dcerce zrozené a synu?“

A Michal, studenou jak lázní

se zachvěl, dí: „Pryč, staří blázni,

dejte mi pokoj!“ – Spěchá domů.

V oblacích zaduněl hlas hromu.

V Michalově statku

v stínu lip a chládku

celou noc píšťala lkala:

„V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“

Hospodyně mladá

hněvem do mdlob padá,

píšťala pod okny lkala:

„V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“

Hospodář se lítí,

s puškou ven se řítí,

kdesi v tmě píšťala lkala:

„V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“

Probuzena chasa

ruce k boji kasá,

píšťala stejnou vždy lkala:

„V lese jsou zrozena dvojčátka malá!“

A když nebe bránu

otvíralo ránu,

naposled píšťala lkala:

„V lese jsou zrozena dvojčata malá!“

Přišel starý hajný, čelo samé mraky,

upřel přísný pohled v Maruščiny zraky,

hanlivého cosi tvrdě chtěl jí říci,

potom z lesa vyhnat jako poběhlici.

Ale když ji spatřil celou uplakanou

s dvěma nemluvňátky, odvrátil se stranou,

s očí zamlžených rychle potom cosi

pravicí svou stíral jako krůpěj rosy.

Listem osikovým Maruška se chvěje.

Hajný stojí, chvíli se tak rozmýšleje

praví měkce: „Nebezpečno je tu venku,

dnes se přestěhuješ ke mně do přístěnku.“