II. Úplněk měsíce nad lesy svítí,

Úplněk měsíce nad lesy svítí,

rozsévá po cestách stříbrné kvítí,

na cesty září, kde nikdo nechodí,

řeky i rybníky za nocí přebrodí.

Upjatě dívá se shaslýma očima,

bez hlasu rtoma vyzývá mrtvýma –

kdo po těch cestách kráčeli v žití,

mátožně splývají v měsíční kvítí.

Na dně kdo rybníku, na dně kdo řeky

zoufání stopili na věkův věky –

bílými mlhami vznesou se nad sítí,

bledá když měsíce záře se rozsvítí.

A k nim se z bělostných měsíčních závějí

po nitkách paprsků tichounce snášejí

duchové rodů, jež na hvězdě žily,

která teď umrlý měsíc je bílý...