II. Usedám v luhu na trávník,

Usedám v luhu na trávník,

přede mnou šípkový keř.

Nořím se v sebe,

volám k nebi:

„Komu jsem ublížil

v stopách svých dnů?

Rci, pane, mám-li jít dál?“

A hle, přede mnou šípkový keř

je všechen v růží plamenech,

pod ním dlí děvčátko malé

s raněným na křídle skřivánkem;

laská jej, hladí,

lahodná šepce mu slova.

Divím se; z keře kdos hovoří ke mně:

„Tvá píseň jsem prostá,

víc netoužím být,

dál sprovodím tě, budeš-li chtít.“

Chci, chci, má duše v tebe věří,

nechť jinak než ondy dnové se šeří,

nechť za zlatem ženou se lidstva davy,

mně dost, mám-li růže kol hlavy!